Až ke křížku Audiokniha (mp3)

Tichá voda břehy mele. I v zoufale zastydlém zapadákově. Coby důstojník kontrarozvědky Pohraniční stráže pojmenoval její muž ruskou okupaci pravým jménem, a tak ho po prověrkách z roku 1969 čeká trest bez ohledu na potřeby rodiny. Režim s manželi Mazochovými a jejich dcerkou zatočí pěkně po dělnicku, když je donutí přestěhovat se ze Šumavy na hanbu do Aše – vystrkova známého leda textilkami a čachry, na které není z Prahy tolik vidět. Každý zdejší šedivý den má tak Eliška Mazochová desítky příležitostí ukázat, zda v roli zakřiknuté partnerky a uštvané matky, svědomité zdravotní sestry i poslušné přítelkyně dámy z místní honorace neselže. Vystačí si, když ve městě zapomnění vsadí pouze na tyto opory a rozhodne se přetrpět dobu bez sebemenšího východiska jako „tichá voda“? Anebo přijde chvíle, kdy v sobě konečně vykřeše sílu, aby se životu postavila čelem a přiměla viníky přilézt ke křížku? V prostředním svazku volné trilogie o střetu ašských žen s nelítostným 20. stoletím vyvolává Klára Teršová další traumatizovaný hlas z kraje, kde i lišky nerady dávají dobrou noc. Předkládá životní zpověď hrdinky, jež před absurditou takzvané normalizace nejraději utíkala do původně německé chalupy ve Vernéřově, který známe z románu Bílý pramen jako Wernersreuth. Vždyť na poznání pravdy a splacení lidského dluhu není nikdy pozdě, i kdyby vlezlé dějiny byly zarytě proti. „O síle a křehkosti žen. O životě v pohraničí. O stárnutí. O křivdách, lásce a přátelství. Příběh Elišky Mazochové ve vás zůstane ještě dlouho po přečtení a vyzve vás k zamyšlení. Doporučuju.“ – Jana Poncarová, autorka románů Podbrdské ženy, Eugenie a Herečka. „Výborné, mnohem vyzrálejší než první kniha autorky. Zajímavý osud ženy a její rodiny za tuhé normalizace.“ – Bookcase. „Eliška zcela nepokrytě a bez jakékoli přetvářky otevírá na každé jednotlivé stránce knihy své nejtitěrnější a intimní emoce. (…) Její odhodlání vytrvat v až nepřejícné roli manželky a matky byla vlastně obdivuhodná. Co mi přirostlo k srdci, byly popisy trávení času na chalupě, z které Elza spolu se svým manželem vytvořila malý osobní ráj na zemi.“ – La Cultura. „Třetí dítě jsem nechtěla, ale milovala jsem ho nejvíc ze všech svých dětí. Je to něco, co mámy neříkají – toto dítě miluji nejvíc, toto nenávidím. Mezi obojím je velmi tenká hranice, která se dokáže posouvat v rámci jednoho jitra a soumraku. Přiznat si, že někdy je jediným řešením, jak zastavit neutichající pláč, zavřít dveře; přiznat si, že bezprizorní řev je jedním z ventilů, jak vydržet osamění mateřské role, přiznat si, že milovat tolik, až to bolí, je nejtěžší věc na světě. Celý život jsem pracovala s dětmi. Jako porodní asistentka a později jako sestra v kojeňáku. Ve službě se mi dařilo, vkládala jsem do ní veškerou svou empatii, lásku i smysl pro řemeslo, avšak u vlastních dětí jsem selhávala, alespoň mám ten pocit…“ – ukázka z knihy. „Ačkoli byla Aš vždy na periferii, vždy tak trochu odstrčená – geograficky i politicky – dokázala si ještě před válkou najít cestu k prosperitě. Byl zde rozvinutý textilní průmysl, služby a zároveň krásná příroda. Všem dobře známé historické události přetnuly dlouhý řetězec ašských úspěchů na všech frontách. Doslova. Jenže už je skoro osmdesát let po válce a třicet let po revoluci, a my stále nenacházíme ten správný lék na naši ‚nemoc‘“. – z autorčina blogu.

Sdílet