Ďábel nosí Pradu 2: návrat plný módy, nostalgie a nevyužitého potenciálu | FILMOVÁ RECENZE

Meryl Streep jako Miranda Priestly? Ikona. Anne Hathaway jako Andy? Srdcovka. Emily Blunt? Absolutní krádež každé scény. A Stanley Tucci? Člověk, kterého bych chtěla mít ve svém životě minimálně jako módního terapeuta, ne-li nejlepšího přítele.

Takže ano, když přišlo pokračování, byla jsem přirozeně zvědavá. A nejen zvědavá. Byla jsem natěšená přesně tím způsobem, kdy se snažíte držet očekávání na uzdě, ale zároveň už nedočkavě odpočítáváte minuty, než v kině zhasnou světla a vy se vrátíte někam, kde to důvěrně znáte. Do světa Runwaye. A musím říct, že návrat to byl krásný. Nikoliv bezchybný, ale krásný.

Film má nádherné kulisy. Vizuálně umí připomenout, proč jsme si tenhle svět kdysi tolik zamilovali. A nejvíc mě dostalo Miláno. To prostředí má úplně jinou energii než New York. Je slunečnější, smyslnější, víc evropské, tedy pro nás známé. Sice možná trochu pomalejší, ale o to okouzlující. A skutečnost, že se natáčelo během Milan Fashion Weeku, tomu dodává další vrstvu autenticity.

Najednou nemáte pocit, že sledujete jen film o módě. Máte pocit, že se móda na chvíli stala živým organismem kolem vás. Že někde za rohem právě cvakají fotoaparáty, někdo si upravuje límec drahého saka a celý svět se na pár dní tváří, že krása, látky, střihy a dojem jsou otázkou života a smrti.

Miláno, elegance a trocha nevyužitého potenciálu

Příběh má svůj směr, své tempo a rozhodně se u něj člověk nenudí. Bavilo mě sledovat, jak se svět médií a módy za těch dvacet let proměnil. Jak už nejde jen o časopisy a titulky, ale také o digitální prostor, rychlost, image, krize a snahu zůstat relevantní ve světě, který se mění rychleji, než si kdokoliv stihne zout boty. Jenže právě tady přichází moje největší výhrada. A bolí mě to říct, protože jsem si opravdu přála být bezvýhradně nadšená.

Film podle mě trochu ztrácí v tom, že se postavy za těch dvacet let neposunuly tolik, jak bych čekala. Ano, jsou starší. Ano, mají za sebou jiné kariérní cesty, zkušenosti a životní rozhodnutí. Přesto jsem místy měla pocit, že stojí skoro na stejném místě jako kdysi. A to je škoda. U pokračování po tak dlouhé době člověk nechce jen vidět známé tváře. Chce cítit, že s nimi uběhl čas. Že něco ztratily, něco získaly, něco pochopily a některé chyby si třeba pořád odmítají přiznat.

Miranda je pořád Miranda. Andy je pořád Andy. Emily má pořád tu svou ostrost, díky které ji nejde nemít ráda. A já to všechno miluju, jen bych si přála, aby film občas víc zatlačil na jejich vnitřní vývoj. Aby se nebál ukázat, že i ikony mohou být unavené, nejisté nebo zranitelné jinak než jen v náznacích. Protože potenciál tam byl obrovský. Tyhle postavy jsme neviděli dvě dekády.

Ikony se vracejí, ale čas jako by se zastavil

Z kina jsem ale neodcházela zklamaná. Spíš lehce dojatá. Možná proto, že návraty do milovaných světů nikdy nejsou úplně spravedlivé. Člověk od nich chce všechno, co kdysi miloval, tedy stejný pocit jako poprvé, ale zároveň něco nového. Chce nostalgii, ale nechce její úplnou kopii. Chce známé postavy, ale nechce, aby zůstaly zamrzlé v čase. A Ďábel nosí Pradu 2 se mezi tím vším snaží balancovat. Někdy elegantně, někdy trochu nejistě, ale pořád se šarmem, který se nedá jen tak přehlédnout.

Je to film, který si určitě pustím znovu. Možná ne proto, že by byl dokonalý, ale protože mi připomněl, jak moc mám tenhle svět ráda. Jak mě baví Miranda, Andy, Emily i Nigel. Jak mě baví příběhy o ženách, které něco chtějí, něco budují, občas chybují a pořád se snaží neztratit samy sebe.

A upřímně? Rozhodně bych se nebránila jakémukoliv dalšímu počinu z tohoto univerza. Klidně spin-offu, seriálu, prequelu, čemukoliv. Protože jestli mi tenhle návrat něco potvrdil, tak to, že svět filmu Ďábel nosí Pradu má pořád co nabídnout. Jen bych příště chtěla ještě hlubší emoce a postavy, které se nebojí ukázat, že i po dvaceti letech se dá vyrůst.

Hodnocení: 80 %