Prokletý deník – temný příběh inspirovaný Stephenem Kingem | RECENZE

Venku zuřila noční bouře a temný pokoj k ní promlouval drsným, trpkým šepotem místa prostého života, prostého bezpečí přicházejícího s vědomím blízkosti milovaného člověka…

Úspěch za každou cenu

Snil o tom, že se stane spisovatelem světové úrovně. Po několika smolných pokusech se mu jeho sen splnil. Bylo to, jako by ho múza náhle pokropila živou vodou, skoro jako by začal psát příběhy, které mu diktoval někdo jiný. Thad McAlister psal odhodlaně, vášnivě a s děsivou posedlostí.

Rachael byla na svého manžela pyšná až do morku kostí. Stále měla v živé paměti krušné začátky, kdy se Thadových románů prodalo sotva pár mizerných kusů. Ty by jim nezajistily obživu, ani kdyby bydleli ve stanu a jedli jedno jídlo denně. Pak se ocitli v Maine, kde objevila podivný krámek s ještě podivnějším majitelem. Právě v něm koupila Thadovi prastarý deník. Poté se jeho kariéra jako zázrakem rozjela na plné obrátky a nyní nastal čas, aby panu Gauntovi zaplatila to, co mu dlužila. Na rodinu McAlisterových se sneslo pradávné zlo.

Její příběh potřeboval být vyprávěn, volal po vyslechnutí, toužil aspoň po šepotu z úst hrstky těch, kteří ho věznili v nejtemnějších záhybech svých myslí…

Prokletý deník

Ve světě čarodějnic

Autorova schopnost vykreslit hororovou atmosféru je hlavním důvodem, proč čtu jeho romány, ať už se příběh věnuje jakémukoli tématu. Propojení s Kingovým světem funguje velmi dobře a působí přirozeně. Skoro to vypadá, jako by Barker s Kingem patřili do nějaké dosud neobjevené rodové linie. Je však třeba dodat, že jde pouze o lehkou inspiraci, která celý příběh rámuje. Žádné velké špásy z proslulého městečka Castle Rock se nekonají. J. D. Barker tu vypráví zcela po svém a prologem i epilogem vzdává Kingovi hold.

Chvála je samozřejmě krásná věc, ovšem i v Prokletém deníku by se našel nějaký ten mráček, tedy prostor ke kritice. Konkrétně dva:

Autor se rozhodl vystavět román na několika dějových liniích. Sledujeme současný život rodiny McAlisterových z pohledu Thada, jeho ženy i jeho dcery, a aby toho nebylo málo, tu a tam se na svět podíváme také očima Thadova literárního agenta. K tomu dostáváme úryvky z deníku pocházejícího z období čarodějnických procesů. Možná už vidíte ten problém. Když rozehrajete tolik dějových linek, máte dvě možnosti. Buď musí mít vaše dílo několik set stran, nebo budete klouzat po povrchu a nikdy se nedostanete do potřebné hloubky. Vzhledem k tomu, že má kniha necelých 360 stran, je asi jasné, kterou možnost si J. D. zvolil.

Nebyla poutána k zemi jako my. Byla z větru a moře, spíš záblesk v oku mysli než lidská bytost – oživlá noční můra…

Závěrečná moudra

Druhý mráček se týká samotného příběhu. Jeho průběh mě nijak nepřekvapil ani nešokoval a na obzoru nebyl žádný plot twist, který by donutil mou čelist spadnout na podlahu. Zde se ale paradoxně dostávám k autorově neskonalé síle udržet mou pozornost i bez zásadních zvratů, které mám tak rád. Líbí se mi jeho styl i hra se slovy. Opět se vracím k tomu, že schopnost vytvářet atmosféru je autorovou silnou stránkou, která zde přebíjí i nedostatek originality příběhu. Takže co vlastně zrovna dělám? Chválím, nebo hejtuji? Obávám se, že rozhodnutí je na vás.
Tak zase někdy příště. Na přečtenou.