Dcery

Pocity při prvních stránkách byly značně rozpačité... při popisu prvotních sexuálních scén jsem si říkala... WTF? Autorka se svezla s dobou a chce se zalíbit? Ale zatla jsem zuby a vydržela... a z padesáti odstínů čehosi ulepeného se stalo krásných padesát odstínů každičkého zákoutí ženské duše... je to příběh o křehkých dětských duších, rodinných strastech a vlastně i o tom, jak při nekonečném hledání pana Božského se dá najít podstata sebe samé... a ten jazyk... ach, mé čtenářské srdce zaplesalo! Najdete tam snad úplně všechno... vyrovnávání se s úspěchem, s neúspěchem, s dětmi, s rodiči, se stárnutím, s osudem, s muži, se ženami, se smrtí... a nic z toho tam neruší... nemáte pocit násilné zpatlaniny- ať si každý vybere to své... zkrátka... bylo mi to blízké vzhledem k mým stínům na duši, takže možná ani nejsem objektivní, ale... i když těch negací bylo mnohdy už příliš a bylo mi nejednou ouzko, tak jsem dočítala více než spokojená... však takový je život, není to vždy růžovka a asi díky bohu za to... Ale musím podotknout, že i tak se mi Člověk Gabriel líbil víc svojí čistotou a poetičností...

Nádherně napsaná kniha,dojemný a reálný život.

velmi zajímavá a emotivní kniha, povinně všichni přečíst

Tato kniha od paní Dubské mi až tak nesedla, do čtení jsem se musela i trošku nutit, příběh mi přišel zdlouhavý, chyběla mi zde jiskra, impuls, celé to bylo hodně ponuré, smutné... Věřím, že i tato kniha najde své čtenáře, Člověk Gabriel se mi líbil moc, a překvapuje mě, že tato kniha paní Dubské už ne...

Jedním dechem krásně napsané osudy žen ne moc lehke