Běs bohů

Budu hodnotit celou sérii. Slušný příběh. Slušně napsané charaktery, ale často docela přes kopírák - skoro každý je neohrožený válečník bojující za pomstu. Jedinou vyjímkou je Gudvar - vychcánek a srab, ale aspoň nějaká změna mezi všemi těmi neohroženými a čestnými válečníky. Místy mi přišlo, že si autor pomáhá, jak může - když Orku spoutali a uvěznili ve věži, pomohli ji obří krkavci, které krátce předtím zachránila před mrazivými pavouky. Vadily mi občasné chyby - válečnice přinesla Elvě roh s medovinou, vypily pivo (z těch samých rohů) a šly si dolít medovinu. Při soubojích si válečníci měnili pozice, nějak se jim objevovlay a mizely zbraně, atd. Kdyby mě více zaujal příběh, asi bych si jich ani nevšimnul. Když autor popisoval, jak si někdo natahuje brynju, kroutí s rameny, aby mu dobře padla a zapíná opasek, aby přebral část váhy, bylo to fajn. Jenže to popisoval aspoň desetkrát. Když se objevil Snaka, vypadalo to, že série bude potřebovat další díl, ale autor se s ním rychle vypořádal. Snaka dostal jenom velmi málo prostoru, ale s každým jednotlivcem z Lik-Rifina vojska se osobně pozdravil (a i když počítám jenom lidi, trvalo by to pár hodin). Dále český překlad - používat zastaralé výrazy - OK, sem se to hodí, ale překlad měl být v tomto kontistentní - používat je skoro pořád, ne jenom občas. Všude se používají výrazy královna, princ, princezna, jarl nebo náčelník a najednou se tu objeví šéf. Když tak po sobě čtu, co jsem napsal výše, vypadá to, že se mi série nelíbila, ale opak je pravdou. Atmosféra, krvavé popisy bitev (i přes občasné chyby), příroda, bohové, vaesani, froy, galdnéři - to všechno bylo fajn. Zmizení boha Roty a Snakova srdce, a potlačení iskidanské invaze by ale chtělo nějak dovyprávět.

,,Slibům bohů nevěř, už jednou rozvrátili celý svět, nezapomeň. Tehdy jim nezáleželo na nikom, ať už poskvrněném, nebo ne, každého využili jen k vlastním účelům a i tentokrát to udělají úplně stejně." Heja, sedat na drakkar a jedem! Válečníci a válečnice, závěrečná bitva o Vigríd se blíží. Rozmyslete si dobře, na čí straně stojíte, protože vaše rozhodnutí ovlivní veškeré další dění. Ocitáme se již potřetí ve Vigrídu. Nehostinné krajině, kde bez seaxů a brynjí radši ani nevylézejte. Kosti a lebky tu totiž pod seky válečných sekyr pukají každou vteřinou. Gwynne se s námi opět vůbec nepáře. Ihned nás hodí do akce. Napětí, jedna bitva za druhou. Neptá se tě, jestli jsi připraven, zkrátka se musíš naučit v téhle vřavě přežít. Stejně tak jako naši hrdinové. Na rozdíl od autorovy druhé série, mých milovaných Věrných a padlých, kde je vše jasně dáno, tady si s námi více hraje. Postavy nejsou jen hrdiny a padouchy. Kdepak, všichni mají spíše šedé charaktery, a já si tak zamilovala aktéry na obou stranách barikády. Každý bojuje za své lepší zítřky nebo za pomstu. A to mě malinko mrzelo. Tím, že většina měla za cíl nějakou tu pomstu nebo záchranu svého blízkého, mi připadali všichni podobní. Zkrátka brala bych více různých charakteristik. Jedinou světlou výjimkou byl pro mne Gudvar. Žádný neohrožený bojovník, ale pěkný vychcánek, a navíc i srab. Což bylopo všech těch udatných neohrožených válečnících celkem osvěžující. Jelikož jsem předchozí část Hlad bohů četla již před rokem a půl, rozhodně jsem uvítala shrnutí děje, které nám autor na začátek vložil. Také seznam postav a některých názvů se hodil. I když Gwynna miluji a celý tenhle příběh, který se inspiroval severskou mytologií a vikingy, mě baví, stále se nemohu ubránit dojmu, že mu zkrátka něco chybělo. Něco, co by mne naprosto vystřelilo z gatí. Normálně jsem plačka, ale tady mě emoce nějak míjely. A to i přesto, že o mrtvé nebyla nouze. Vůbec nic to se mnou nedělalo. Možná za to může i fakt, že jsem před touto knihou četla od autora knihu Hněv, která byla perfektním zakončením jeho druhé ságy. Spoiler: Škoda, že Snaka nedostal větší prostor. Hodnotím ⭐⭐⭐,5/5

Oproti předchozím dílům jsem měl pocit, že autor potřebuje rychle příběh uzavřít. Rovněž překlad mi přišel horší než v minulých dílech.

Ani neviem, čo napísať. Táto kniha mi jednoducho vzala slová. Milovala som každú jednu stranu, každú jednu odseknutú hlavu a končatinu, každý jeden rozhovor. Niekomu by možno vadilo, že je to neustále samá bitka. Mne však nie, ide predsa o záver trilógie a som rada, že boje neboli odbité na pár stranách. Boli opísané ako vždy výborne a ja som mala pocit, že tie sekery držím v ruke spolu s našimi hrdinami. Že spolu s nimi putujem nehostinnou krajinou, smútim za tými, ktorých stratili, a teším sa z malých, ale aj veľkých víťazstiev. A toto je presne to, čo od knihy očakávam. To, že si ma chytí na prvých stranách a nepustí ma až po tú poslednú. A k tomu určite pomohol aj spôsob, akým autor knihu napísal. Krátke kapitoly, skvelo zvolené striedanie POV. Zbožňovala som, ako som sledovala priebeh bitky očami jednej postavy a zrazu som bola v ďalšej kapitole hodená do pohľadu nepriateľa alebo inej postavy. Ale na pozadí všetkých veľkých bitiek sa odohrávala ešte jedna, a to nemenej dôležitá. Téma otroctva sa dejom ťahala od jednotky a práve tento príbeh ukázal, že skutočnú moc nemusíte získať reťazami, ale svojimi skutkami. Postavy boli výborné všetky. Ale tá, na ktorú určite nezabudnem, je Orka. Orka už navždy ostane v mojej pamäti ako neľútostná bojovníčka a ako matka, ktorá sa nikdy nevzdáva. Možno niektoré jej výchovné metódy nie sú úplne OK, ale tú scénu som milovala. Kto čítal, asi vie, na čo narážam. Pre mňa je jednoducho dokonalá. A potom sú tu samotní Krvopřísežní... skupinka rôznych ľudí a rás, ktorých spája jedno veľké tajomstvo a ktorí spolu tvoria možno trochu krvilačnú, ale zároveň neuveriteľne súdržnú a spravodlivú rodinu. Práve ich vzťahy a spôsob, akým za sebou stoja, patrili medzi veci, ktoré som si v celej trilógii veľmi obľúbila. Na záver už len dodám, ak milujete severskú mytológiu, hrdinské bitky a silné postavy, túto sériu si prečítajte. Je výborná. A ja len dúfam, že nás autor ešte niekedy do Vigrídu vezme