Berlíňanka

Berlinanka je literární ekvivalent ukecaný píči na veganským brunči, co si myslí, že objevila pravdu vesmíru, protože si koupila plátěnku a třídí odpad. Román se sice tváří jako próza, ale reálně je to morální průjem s dějovou berlí, co se sotva drží pohromadě. Hlavní problém? Sebestředná woke masturbace. Berlinanky jsou tu popsané jako zelené, osvícené bohyně správného názoru, co ti s úsměvem vysvětlí, že jsi kretén, protože nežiješ podle jejich manuálu. Svoboda? Jo jasně – svoboda dělat přesně to, co ony schválí, jinak jsi fašoidní hovado z východu. Kniha se rozporuje sama se sebou jak schizofrenik po třech energy drincích. Jednou je Berlín otevřený, tolerantní ráj plný lásky – o pět stránek dál ideologická buzerace, kde se musíš správně vyjadřovat, správně myslet a ideálně i správně srát. Nacionalismus je údajně zlo, ale pak se tam nenápadně tlačí extrémní národní ego, jen zabalený do keců o hodnotách, takže je to vlastně „v pořádku“. Pokrytectví jak prase. Vulgárnost v knize má bejt drsná a osvobozující, ale často je to jen prázdný sprostý kec bez koulí. Nadávky tam lítají, ale místo rány dávají jen takový tupý plesknutí. Humor občas funguje, ale většinou je to haha, my jsme chytřejší než vy, vy tupý idioti, což přestane bavit rychleji než přednáška o uhlíkové stopě. Celkově je Berlinanka ideologická sračka převlečená za román, spíš průvodce „Jak být správná Berlinanka a nebýt debil“ než literatura. Čte se to svižně, jo, ale pocit po dočtení je asi jako když ti někdo hodinu káže a pak ti ještě řekne, že bys měl bejt vděčnej. Tři hvězdy dávám jen proto, že to občas pobaví a má to tempo. Jinak je to nafoukaný, pokrytecký, moralizující bordel, co si strašně honí ego a myslí si, že je chytřejší než čtenář – přitom je často jen hlasitější a sprostější, ne hlubší.

Opakující se koncept, tentokrát však na téma Berlín, což nikoho předtím nenapadlo. Mě osobně se tipy líbily.