A pak listy zašeptaly...

Honza a Eva. Dva mladí lidé, kteří se potkávají na začátku války v Praze, a rozhodně ne za příznivých okolností. Ona je Židovka, on musel se svou rodinou utéct do Prahy. Eva velmi brzy poznává nenávist vůči Židům na vlastní kůži a právě Honza jí pomůže a schová ji. Oba se snaží bojovat nejen sami se sebou a se svými strachy, ale také proti zlovůli Němců. Bojují tak, jak v danou chvíli dokážou. Bude ale jejich boj něco platný? Románů z války vyšlo bezpočet a podle mě je to dobře. Na hrůzy, které se v naší historii děly, bychom zapomínat neměli. Tenhle román je ale přece jen trochu jiný. Příběh se neodehrává v koncentračním táboře, jak jsme u knih s touto tematikou často zvyklí, ale jeho velká část se odehrává vlastně v jednom domě. Mnohem víc než u jiných knih se dozvídáme o odboji, práci médií v této těžké době, o trestech za neuposlechnutí příkazů nebo o tom, jak moc může strach změnit lidský charakter. Velkou roli tu hrají osobní postoje, zrada, odpuštění a hlavně touha po svobodě, a to v různých významech tohoto slova. S Honzou a Evou se vlastně snažíme žít úplně obyčejný život a prožívat romantický vztah dvou mladých lidí. Chvílemi skoro zapomeneme na hrůzy, které se odehrávají za dveřmi. Jenže ony se pořád vracejí, ovlivňují každé jejich rozhodnutí a nenechají je pořádně vydechnout. Přesto oba stále věří v dobro a hlavně si uchovávají naději. A právě ta mi přišla v celém příběhu hrozně důležitá. Naděje je vlastně to, co drží postavy nad vodou ve chvílích, kdy už jim skoro nic jiného nezbývá. Bez ní by bylo všechno ztraceno. A tahle myšlenka se mi na knize líbila hodně. Postavy Evy a Honzy jsou podle mě výborně napsané. Oba mají bohatý vnitřní život, oba si procházejí šílenými traumaty a oba se snaží navzdory všemu žít dál a hlavně to nevzdat. Nejsou ale vykresleni jako dokonalí hrdinové. S některými jejich rozhodnutími jsem nesouhlasila, někdy jsem možná nechápala, proč jednají právě takhle, ale právě tím pro mě získávali na autentičnosti. Tím, že Honzu sledujeme v některých kapitolách také ve stáří, dostala jeho postava další rozměr. Vidíme člověka, který má za sebou celý život, ale zároveň v sobě pořád nese události, které prožil jako mladý muž. Tahle rovina mi ho ještě víc přiblížila. Zajímavě jsou zpracované i negativní postavy. Nejsou jednoduše jen zlé. Díky tomu, že dostávají vlastní kapitoly psané v ich-formě, máme možnost nahlédnout do jejich myšlenek a alespoň částečně pochopit, co je k některým rozhodnutím vedlo. Můžeme je soudit, můžeme je proklínat, ale někdy je dokážeme i trochu pochopit. Ne omluvit, ale pochopit. Protože doba byla šílená a lidé ve vypjatých situacích jednají jinak než za normálních okolností. A člověka při čtení nevyhnutelně napadne otázka: Jak bych se zachovala já? Kniha je velmi čtivá. Rozhodně nepatří k nejkratším, přesto mi stránky rychle ubíhaly. Jakmile se příběh pořádně rozjel, už jsem opravdu hltala jednu za druhou a chtěla vědět, co bude dál. Hodně mi sedl i jazyk autora. Kniha je podle mě napsaná moc hezkou češtinou a některé pasáže na mě působily až nečekaně poeticky. Zpočátku jsem si trochu zvykala na způsob vyprávění, kdy některé situace sledujeme z pohledu více postav a dostáváme se přitom hluboko do jejich myšlenek. Nejdřív jsem si říkala, co si o tom vlastně myslím, ale postupně mě tenhle styl začal bavit čím dál víc. Díky němu totiž jedna situace najednou nemá jen jeden výklad. Každý ji vidí trochu jinak, každý má svoje důvody a svoje pocity. A právě to mě do příběhu nakonec vtahovalo ještě víc. Bavilo mě také prostředí novin a odboje. Nenásilně jsem se dozvídala něco o tom, jak mohla v té době fungovat média, co znamenala cenzura nebo jak nebezpečné bylo zapojení do ilegálního tisku. Nedokážu posoudit, nakolik jsou všechny historické detaily přesné, ale jako součást příběhu to na mě fungovalo skvěle. Celkově mě kniha velmi mile překvapila. Čekala jsem další klasický válečný román a dostala jsem příběh pojatý trochu jinak. Není jen o válce. Je o lásce, strachu, odvaze, zradě, odpuštění, lidských rozhodnutích a hlavně o naději, které se člověk snaží držet i ve chvíli, kdy už mu skoro nic jiného nezbývá. Pokud máte rádi příběhy z válečné doby, ale chcete tentokrát nahlédnout trochu jinam než za zdi koncentračních táborů, určitě doporučuju k přečtení. Mě kniha zaujala svým pojetím, postavami i atmosférou a bavila mě až do poslední stránky.

Úžasná kniha!

Co s lidmi dokáže udělat strach? A čeho všeho mohou dosáhnout, pokud neztratí naději? Románový debut z pera Lukáše Franka je velmi čtivý, a to od začátku až do konce. Kniha je napsaná velmi pěknou češtinou, na čtivosti přidává i fakt, že se střídají vypravěči a nejednou můžeme sledovat jednu a tutáž situaci z pohledu dvou osob. Postupně se nám rozkrývají charaktery lidí, které bychom jen z pozice pozorovatele viděli úplně v jiném světle. Listy nejsou jen jedním z mnoha dalších válečných románů. Mají v sobě lidskost a kouzlo obyčejnosti, všednosti běžných lidí v běžném domě. Hlavní postavy zažívají běžné situace, dokud mezi ně nevstoupí válka, která jejich chování i smýšlení samotné změní. A je na každém z nich, jak moc se nechá ovlivnit. Co všechno obětuje, jak moc bude riskovat, nebo jestli zradí. Velká část příběhu je věnovaná redakci, kterou postupně začne ovládat cenzura. Někteří redaktoři se proto uchýlí k tajnému odbojovému tisku vlastního novinového plátku. Tím riskují úplně všechno. Životy své i svých nejbližších. Samozřejmě hraje velkou roli i přátelství, rodina a láska dvou mladých lidí, kterým doba nepřeje. Hlavní postava Honzy se po letech vrací vlakem na místa těchto dávných událostí, aby v sobě vyřešila několik dlouho "uzamčených dveří" a mohla tak konečně spát.