Avatar: Oheň a popel - když filmové efekty přehluší jednodušší děj | FILMOVÁ RECENZE

Největší síla tohohle filmu je pořád stejná – jednoduše vás pohltí. Ne ve smyslu „koukám na film“, ale „jsem přímo ve středu děje“. Byly chvíle, kdy jsem doslova zapomněla dýchat (což je ironické, když se děj točí kolem světa, kde bez masky nepřežijete ani chvilku). A jo, zní to pateticky, ale přesně v tom Cameron vyhrává: umí udělat z kina zážitek, který není jen příběhem, ale doslova smyslovým útokem.

A tady přichází moje subjektivní přiznání: jsem typ diváka, kterého dokáže úplně zlomit dobře udělaný „wow“ moment. Oheň a popel jich má tolik, že bych se mohla tvářit drsně, jak chci, ale stejně mě dostane. Ne jednou. Opakovaně.

Popelový lid a podivná fascinace temnotou

Nový kmen Na’vi (ten „popelový“) přináší do Avatara energii, která je… jiná. Ne roztomilá, ne harmonická, ne „pojďme se napojit na Eywu a obejmout strom“. Spíš: „tady se přežívá, tady se neprosí, tady se bere“. A líbilo se mi, že film konečně přiznává, že i na Pandoře mohou vzniknout komunity, které nejsou čistým dobrem. Že trauma a ztráta dokážou ohnout i svět, který jsme si zvykli vnímat jako dokonalý.

Zároveň – a to je pro mě asi největší plus – tenhle díl působí víc jako příběh o tom, co se stane po katastrofě. Nejen velká bitva, výbuchy a hrdinské pózy, ale dozvuky. Následky. Vztahy, které drhnou. Smutek, který je otravný, nefilmový, ne „hezký“. Přistihla jsem se, že mě některé rodinné momenty zasáhly víc, než bych u blockbusteru stojícího primárně na efektech čekala.

Příběhově ale Avatar pořád jede na hodně známé vlně. Často jsem přesně cítila, kdy přijde další zlom, kdo se urazí a kdo něco „musí“ udělat, aby se film mohl posunout do další fáze. Místy je to až směšně jednoduché – emoce se říkají nahlas, motivace se vysvětlují, protože „aby to chápal úplně každý“.

Navíc je tu tolik postav a dějových linek, že jsem měla chvíle, kdy jsem si říkala: „Počkej… a teď sleduju koho? A proč mám zrovna teď cítit tohle?“ Některé charaktery jsou nádherně plastické a fungují skvěle, jiné jen proběhnou kolem, aby se neřeklo. Což je škoda, protože dialogy pak místy působí bezobsažně a některé postavy se vůbec nevyvíjejí, ačkoliv by si v této více než tříhodinové stopáži klidně mohly dovolit větší prostor.

Takže… stojí to za to?

Oheň a popel je film, který mi znovu připomněl, proč se občas vyplatí jít do kina ne kvůli příběhu, ale kvůli tomu pocitu: „tohle doma nezažiju“. Je to nádhera, která je místy až absurdně působivá. Zároveň je to vyprávění, které se občas až příliš opírá o jistoty a málo riskuje tam, kde bych risk chtěla. Jenže i „další Avatar“ je pořád film, který mi dokáže připomenout, že ve mně ještě někde žije ta holka, která se umí upřímně divit. A to já si chráním.

Jo, jasně – příběh mohl být ucelenější, postavy mohly mít silnější motivace a děj mohl být méně předvídatelný. Ano, ano a zase ano. Není to bezchybný snímek, ale je to snímek, který si prostě chcete užít s tím nejlepším rozlišením a zvukem. Svým způsobem je to pořád kulturní fenomén. Mně ty tři a půl hodiny v kině stály za to a určitě si na něj zajdu znovu.

Někde se s nadsázkou tvrdí, že Avatar je nejdražší klimatická reklama všech dob. Možná. Ale zatraceně dobře se na ni kouká. A já to Cameronovi pořád žeru.

Foto © 20th Century Studios