Návrat domů

Janu Kippovou je složité mít bezmezně rád. Jana s tím ostatně bojuje sama. Bojuje od dílu jedna a ve třetím není o nic blíže svému cíli. Jana totiž dostala od života naloženo již od dětství a jak je dobře známo, když v zamlada zaseješ, těžko se pak vykopává rozrostlé kořenové podloží traumat. Jana žije na severu, kde je více dní spíš šedo než slunečno. Prakticky i v přeneseném slova smyslu. Ve třetím díle se Jana po smrti bratra znovu hledá, znovu obnovuje vztah s Johnem, se kterým nějak nemůže a neumí být, ale ani bez něj. V Janě se probudí její umělecké já, které ji následně zavede do Stockholmu na vlastní výstavu soch. Zde potkává spoustu nových lidí včetně dívky jménem Nikki. Na její popud vyhledá otce, který je také sochařem a zatouží své pocity umět přenášet i do kamene. Na nějakou dobu se jí podaří změnit prostředí a zkouší také třídit své myšlenky a vnitřní pocity. Opět nechybí autorčin svérázný styl v podobě ignorování interpunkce, velkých i malých písmen či slučování celých slov. Pokud to přijmete, necháte se unášet příběhem jedné velmi nešťastné ženy, který ve Vás bude ještě dlouho rezonovat.

Jana Kippová se vrací ve třetím díle. Musí se vyrovnat se smrtí svého bratra dvojčete. Ale to není jediné s čím se musí vyrovnat. Vzpomínky na otce se dennodenně vrací. Jde se jich vůbec někdy zbavit? Jde zapomenout na tyrana otce? Hledá své já v uměleckém světě, zkouší vytesat sochu z kamene, setkává se s novými muži….vzpomíná na Johna, později ho i navštěvuje. S Johnem přestože nemohli nikdy být spolu, nemohou být úplně ani bez sebe. Zkouší si najít cestu k dceři, ale jako by jí chyběly ruce k mateřskému obětí. Od lhostejné maminky a tyranského otce jí to nebylo dopřáno a ona neumí dát lásku tak, jak by měla, i když svou dceru miluje. Muže s kterými se seznamuje jsou také tyrani. Je to osud? Je to náhoda? Nebo je to podvědomí, aby se nenechala zlomit a vrátila úder tak i zemřelému otci? Surovost pocitů, která na vás útočí z této knihy asi nebude pro každého. Jana se plácala ve svém životě jak uměla nejlíp po traumatizujícím dětství. A autorčin styl přestože je bez velkých písmen, mnohdy slova dohromady, chybějící znaménka, vůbec to nevnímáte. Jen se hrabete v životních bolestech jedné dospělé ženy. Neuvěřitelně dobře napsaný i přeložený. Uf. Kniha mě rozložila.