Na hraně koule

Inspirativní, provokativní až pobuřující, dojemná, naučná, duchovní i nohama pevně na zemi. Taková je tato kniha a Eliščin příběh. Možná, že se to dalo očekávat již podle názvu. Inspirativní, protože dává někdy až drsným způsobem najevo, jak se chováme ke společensky slabším, podřízeným, či hierarchicky níže postaveným osobám naší společnosti. A takhle tedy ne! Pobuřující, jelikož zajisté nastane chvíle, kdy si řeknete “Tak to je blbost, tohle se přece nemůže stát.” Ale co když ano? Mám brečet? Mám se smát? Co si o tom mám myslet? Jak to myslela autorka? A možná, že při prvních takových situacích se zasmějete (třebaže jen té ironii a absurdnosti) a časem vás i rozpláče… Dojemná, protože Eliščin příběh vás vtáhne do děje a po nějaké době čtení si řeknete “Dost, to už stačí, nechte ji být!” a v tu chvíli zjistíte, jak moc Elišce držíte pěsti. Naučná bude, když budete číst mezi řádky, když se oprostíte od toho, zda se to může stát či nikoliv, když se prostě zamyslíte nad tím, co si odnést, kdyby se to opravdu stalo. Duchovní je přesah knihy, styl, jakým je kniha psaná (a myslím podání spíše než samotný obsah) a zjevné vnitřní vyřešení mnoha situací, přijetí určitých myšlenek a přístupů k životu, k přírodě, zemi a snad i k vesmíru. A nohama pevně na zemi… je vlastně celá. Ať už byla taková či onaká, přečetl jsem ji “jedním dechem”, četla se sama.