Kéž bych ti to dokázala říct (poškozená)

Čtivý román o tom, jak můžou domněnky zkomplikovat život.

Zacetla jsem se okamžitě. Zajímavý konec, hodně silné a hezky zpracované téma sourozenecke lásky. Člověk si uvědomí, že nic není jen černé nebo bílé a že soudit nemůžeme nikoho, jen sami sebe.

Příběh dvou sester, které spolu nemluví už 30 let, kvůli jedné noci a tomu, co se tenkrát stalo. Když nyní vážně onemocní jejich matka, rozhodne se, že obě dcery usmíří. Díky tomu však vyjde najevo jedno staré skrývané tajemství. Podle anotace jsem se na knížku moc těšila, bohužel jsem byla zklamaná. Nápad na téma super, ale absolutně mi nesedl styl, jakým byla kniha napsaná. Ve vyprávění se tu střídají obě sestry a jejich matka. Jelikož se toho v knize moc neděje, ale všechny vzpomínají hlavně na to, co se tenkrát stalo, tak se všechno opakuje, jedno a to samé čtete třikrát, jen z různých pohledů. Přišlo mi to zbytečně zdlouhavé. Dalším problémem pro mě bylo, že neustále mluví o velkém tajemství, co se tenkrát stalo. Bylo to tam zmíněno tak často, že už mi to nepřišlo ani napínavé, ale spíš jsem měla pocit, ať už to řeknou, ať už to mám za sebou a nemusím stále číst, co to asi tenkrát bylo. Všechny hrdinky mi byly značně nesympatické, skáče se tam z jednoho období do druhého (celkem jsem napočítala 6 časových rovin) a tím, jak je to „rozházené“, tak jsem si ani k žádné z nich nedokázala utvořit žádný vztah. Rodina hlavních hrdinek si prošla takovou spoustou neštěstí, že jakmile přišla další katastrofa, říkala jsem si, že autorka to tam chtěla dát za každou cenu, aby to bylo dojemnější a srdceryvnější. Na obranu té knížky musím říct, že dvakrát mě dojala a to téma, říkat si vše narovinu a nežít pouze v domněnkách, je opravdu důležité.