Vězeň času

Ze začátku jsem byl z knihy nadšený – zaujal mě námět netradičního pojetí „cestování časem“. Zhruba v polovině mě však nadšení začalo pozvolna opouštět. Některé pasáže mi přišly zdlouhavé, nevyvážené a většina hlavních postav mi postupně přestala být sympatická. Jejich popis mi připadal velmi povrchní a během čtení jsem si k nim nedokázal vytvořit žádný vztah. Po celou dobu se tak střídaly momenty nadšení – především v částech, kde se hlavní hrdina ocitá například v době Shakespeara – s nudnějšími pasážemi, zejména těmi ze začátku 20. století. Celkově knihu hodnotím jako lepší průměr, který se díky krátkým kapitolám čte poměrně svižně. Je to příjemná oddechovka, která sice nepřináší nic převratného, ale přece jen má něco do sebe. Rozhodně ji doporučuji fanouškům autora.

V knize se prolíná minulost se současností, ale vše je přehledné a jako čtenář jsem se v čase vůbec neztrácela. Díky těmto skokům totiž poznáváme život našeho hlavního hrdiny a chápeme jeho chování, rozhodnutí a současnou cestu, kterou se vydal. Čtení to není vůbec lehké, často jsem se zamýšlela. Především nad dlouhověkostí, je to výhoda nebo nevýhoda? Člověk za to platí každý den a ztratí toho příliš. Ale kniha je to dechberoucí, plná životních mouder a jsem moc vděčná, že jsem měla příležitost si ji přečíst.

Byla jsem trochu zklamaná, když jsem zjistila, že Vězeň času není o cestování časem, nakonec mi to ale vůbec nevadilo a čtení jsem si užívala. Pokud hledáte knihu plnou akce, Vězeň času pro vás není to pravé, kniha je spíše k zamyšlení. Spolu s Tomem cestujeme jeho více než čtyři staletí dlouhým životem. Nutí nás zamyslet se, jaké to je žít tak dlouho. Můžeme prožít mnoho radostí, zážitků, potkávat zajímavé lidi, poznávat historii tak, že ji prožíváme, poznávat svět. Zároveň je to těžké, protože lidé kolem nás stále umírají, když jsme dlouho na jednom místě, začneme být podezřelí, protože vypadáme pořád stejně, může to být hodně osamělé. Vězeň času je plný skvělých myšlenek, dlouho jsem v žádné knize neměla tolik lepíků, kterými jsem si všechny ty myšlenky a citáty označovala. Tom si zvykl celý život cestovat z místa na místo, příliš se navázat, skrývat, kým je. Žil v tom tak dlouho, že už mu to přišlo normální. Především díky společnosti lidí, jako je on, která nedovoluje nic jiného, než být na místě 8 let a jednou za čas verbovat lidi, jako jsou oni. I to nutí čtenáře přemýšlet. Lidé se bojí změny, především když je někdo stále přesvědčuje, že musí žít tak, jak žijí a a že jinak to je špatně. I když cítí, že to není správné. Bojí se změny nebo ji nechtějí, protože co kdyby změna byla špatná? Ale co když nám ti, kterým věříme jen lžou? Pokud máte rádi knihy k zamyšlení, Vězeň času je pravou knihou pro vás. Autor má skvělý styl psaní a rozhodně si musím přečíst i Půlnoční knihovnu.

Kniha prodchnutá skutečnou i smyšlenou historií, vypráví příběh Toma Hazarda, téměř nesmrtelného muže, který se snaží pochopit smysl života a roli času v něm. Je to příjemné čtení, které však nemusí náročnější čtenáře uspokojit. Děj je hodně poklidný, vyprávěný ve dvou časových rovinách, a pokud od knihy čtenář očekává nějakou větší akci, dramatický tón nebo třeba pouhé vzrušení, tak se úplně nedočká. Od začátku až do konce (až na pár světlých výjimek) se vyprávění nese ve velmi poklidném duchu. Je to kniha, která nabádá k zamyšlení se nad vlastní existencí spíš než by poskytovala uspokojení z dobrodružné beletrie.

Kniha není žádné obyčejné fantasy. Je propletená nádechem filozofie a nejde tu o akci. A na takovou knihu musím mít tu správnou náladu. Dokážu tento styl ale rozhodně ocenit. Tomovu starou duši nelze zapřít. Je znatelná z každé stránky, až se divíte, že ještě nebyl prozrazen. Moc mě bavilo, jak jsme se vraceli do starých dob a postupně odhalovali jeho dlouhý život. Nejvíce mě bavilo období, kdy poznal svou životní lásku a zároveň se setkal se Shakespearem. Samozřejmě, byly i etapy, které mě bavily méně. Například právě současnost pro mě ze začátku byla spíš jako něco, co musím „přetrpět“, než se zase podíváme zpátky v čase, a trvalo mi, než jsem se do kapitol ze současnosti více začetla. Z vedlejších postav jsem si oblíbila Omaie, se kterým se setkáme až k závěru a myslím si, že bude hrát poměrně významnou roli. Jeho duševní nastavení a přesvědčení je něco, co tvoří krásný kontrast a nakopne to trochu i našeho hrdinu. Když to tak celé shrnu, kniha přináší zajímavý pohled na to, jak život může vypadat, když člověk nemusí mít obavy ze smrti, a jaká úskalí to může přinést, přestože je to pro mnohé sen. Já osobně se smrti otevřeně bojím a přesto vím, že i kdyby skutečně šlo smrt překonat nebo ji takto oddálit, nevím, zda bych si tuto cestu vybrala. Kniha tak určitě přináší zajímavé téma s přesahem, resp. k zamyšlení a přestože část knihy pro mě nebyla tolik záživná, ve výsledku jsem si čtení užila. Moje hodnocení: 3,5 Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s Knihy Dobrovský a moc za ni děkuji.