Stížnosti, které potěší

Prvních šest fejetonů jsem napsal v roce 2019 pro Deník N, všechny ostatní pak v letech 2020-2024 pro Divadelní Noviny. Obě média mi dala (nejspíš naposledy v životě) zažít rozkoš z honorovaného a jakž takž vtipně formulovaného mínění - zatímco všude kolem už na webech frčely jenom blogy zdarma, já si psal fejetony za peníze do papírových novin! Byla to radost. Děkuju pánům redaktorům, že mi nechali absolutní volnost v mém literárním klaunování, a doufám, že i čtenář si to aspoň trochu užije. Jiří Dědeček Nenávidím sociální sítě. Fungují daleko rychleji, než většina lidí stačí myslet. Takže kromě plácání a neškodného exhibicionismu jsou také příležitostí libovůle a zvůle. Dávno jsem se tím přestal trápit, invektivy nečtu, ovlivňovat se nenechám a na svůj takzvaný facebookový profil se dívám tak jednou za měsíc. V pátek 14. 5. jsem ovšem musel. Volal mi totiž přítel Jan Burian, jestli je pravda, co se na facebooku dočetl, že jsem zemřel. Řekl jsem, že o tom nic nevím, ale vyloučit to nemohu. K mému úmrtí došlo tak, že jedna kamarádka se to dozvěděla od jistého člověka ze Stříbra, který mě spatřil ležet zaručeně mrtvého. A tak ona tu zprávu v slzách, leč přesto velmi pohotově umístila na FB. Byl to malý a milý nekrolog, ani jsem nevěděl, že mě má tak ráda. Nanečisto jsem si zkusil, jak budou někteří truchlit, až to doopravdy přijde. Prožil jsem alespoň na chvilku onen zvláštní pocit podívat se na svou vlastní smrt a sledovat, co se bude dít. Kdo se jak vybarví, v kom jsem se mýlil. Co jsem pro ně znamenal. Byl jsem na pár hodin mrtev, dozvěděli se to všichni, ale já jako poslední.

Sdílet