S navigací osudu

Knihy této autorky jsou pro někoho pořád stejné,ale knihy podobného žánru jsou potřeba pro pohodu a klid.

Kniha S navigací osudu spisovatelky Marcely Mlynářové navazuje na její tradiční styl memoárového a fejetonového psaní – avšak tentokrát působí vyznění jejího textu mnohem temněji a rozhořčeněji než v předchozích dílech. Autorka, dnes již ve svých 77 letech, stále čtenářům nabízí výlety po Čechách i po zahraničí, popisy přírodních krás či návštěv u přátel, ale jako by nad každou stránkou visel stín nespokojenosti se světem. Mlynářová se velmi kriticky a sarkasticky vyjadřuje k současné demokratické vládě – nešetří ironií a často sklouzává až k osobním útokům na jednotlivé politiky. Její tón je místy až arogantní, jako by čtenáře neustále přesvědčovala o své pravdě. Odsuzuje vývoj české společnosti, opakuje teze o “zkrachovalé republice”, “upadající morálce” a “podnikatelích na dlažbě”, ale současně sama bez větších problémů absolvuje drahou oční operaci nebo žije poměrně bezstarostný život, evidentně zajištěná, soběstačná a po svém způsobu spokojená. Zvlášť rušivým momentem knihy je její postoj k ukrajinským uprchlíkům – místo empatie či nadhledu z ní často vyzařuje závist a pohrdání, zejména pokud jde o jejich majetkové poměry. Působí to nepatřičně a ve své jednostrannosti až malicherně. Mlynářová se v knize často stylizuje do role ženy, která je životem zkoušená, ale stále silná a nezávislá – byť často sama, nikdy prý bez mužského zájmu. Toto zdůrazňování vlastní vitality a “ženského šarmu” působí ve spojení s hořkostí, která z knihy sálá, trochu samoúčelně a únavně. Celkově tak S navigací osudu připomíná spíš deník frustrované pozorovatelky než skutečnou literaturu. Z kdysi vtipné a sebeironické Mlynářové se v této knize stává komentátorka, která je na vše kolem sebe naštvaná – na stát, na společnost, na svět. Pokud v předchozích knihách nabízela čtenáři úsměvné postřehy a osobní nadhled, tentokrát převažuje kritika a zatrpklost. Pro skalní fanoušky autorky může jít stále o zajímavý pohled do jejího světa. Ostatním však kniha možná nabídne spíš otázku, kde se z upřímnosti stává moralizování – a kdy se v psaní začne více odrážet zahořklost než zkušenost.