Půjdu s tebou

Píše se rok 1898 a Unni se svým malým synkem Roarem a přítelem Armodem jsou na útěku z Norska do Švédska. Tady nacházejí malou opuštěnou chaloupku, kde chtějí začít nový život. Na hranici civilizace a divočiny, uprostřed lesa, musí mladá rodina snášet nejen kruté vrtochy přírody ale i ústrky ze strany původního majitele chalupy, který jim nedá nic zadarmo. Druhá dějová linka nás zavede do stejné chaloupky jen o tři čtvrtě století později. Zde sedí u stolu, který kdysi vyrobil Armod, Kåra a její tchýně Bricken. Společně plánují pohřeb svého tchána a muže Roara. Jaká tajemství vyplují na povrch? Tak tohle byla síla. Kniha u které si uvědomíte, jak se dnes máme dobře. Příběh plný bolu, krutosti, bezpráví, hladu, smrti ale na druhé straně velké lásky mezi Unni a Armodem. A také mezi jejich dětmi. Tahle láska vyvážila všechny strasti, které se v knize děly. A já si uvědomila, že nad rodinu vážně nic není. Přesto se kniha nečte vůbec lehce. Mnohdy poetické vyjádření a popis krajiny je vyloženě protipólem tohoto jinak drsného příběhu. Unni a hlavně Armoda jsem si hodně oblíbila a jejich dějovou linku doslova hltala. Na druhou stranu Kåru jsem ráda neměla. Proto se mi i její dějová linka četla hůře. A s každou další kapitolou jsem věděla, že Kåra není tak úplně v pořádku. Nad knihou jsem několikrát brečela. Emočně mne místy úplně rozložila a já ji musela i na pár dní odložit. Vážně silný příběh o odhodlání jedné ženy, která bojuje za své děti. Co vše byla Unni ochotna udělat? A dokázala bych to také? Autorka má dar vykreslit postavy tak dokonale, že si je musíte zamilovat. Konec knihy mne hodně dostal. Odhalil totiž tajemství, které jsem vůbec nečekala. A ještě pár mouder z knihy: Abys mohla létat, potřebuješ vítr! Jde jen o to, aby se člověk něčím zaměstnal, zbytečně nad ničím nedumal a nevymýšlel si problémy. Když ve žlabu dojde seno, začnou se koně kousat navzájem. Děti musí být šťastné, to je to jediné, na čem záleží.