Poutník, čarodějnice a červ

Doporučuji všem milovníkům Eragona a Christophera Paoliniho. Skvělá kniha.

Kratší kniha, četla se poměrně dobře. Vhodná pro fanoušky Eragona, ale ne jako samostatné čtení.

Po dlouhém čekání je pěkné vrátit se zpět do Paoliniho světa. Bohužel jsme byl ve výsledku zklamán. Kniha je velmi krátká a jako taková příliš nerozvíjí děj, jen nastiňuje možné zápletky pro budoucí (snad brzké) pokračování celé ságy. Trojce samostatných příběhů se pak slouží podobnému účelu. První příběh je rozhodně nejlepší a velmi mě bavil. Druhý jsem brzy po přečtení rychle zapomněl, což není dobrá vizitka, ale nemám důvod ho příliš hanit (ostatně vzhledem k délce mi to ani nepřijde nutné). Poslední příběh byl pro mě osobně problém přelouskat. Je o poznání delší a sálá z něj dojem, že byl zbytečně natahovaný. Rozhodně rozvíjí svět a jeho rasy zajímavým způsobem, ale dočítal jsem ho spíše z donucení než z prosté radosti ze čtení. Ve finále tak dávám 3 hvězdy. Pro fanoušky nutnost, ale pro někoho neznalého/nezaujatého tato kniha postrádá smysl, což je škoda.

Při poslední straně jsem zatlačovala slzu. V průběhu čtení jsem se ve vzpomínkách vrátila zase do Paoliniho světa Alagesie a nechtělo se mi ho vůbec opouštět. Poutavé čtení plné sentimentu končící nadějí, že Paolini nenechá svůj vysněný svět plný draků časem vyvanout. Jen části, které psala jeho sestra Angela, bývají moc filosofické a občas mi tam neseděly její myšlenky. :) Jinak naprostá nutnost pro všechny fanoušky a ty, co se jim stýská po vzpomínce na poušť Hadarak, údolí Palancar a další místa, kam nás svojí fantazií Paolini vzal. :-)

V první povídce se tak stručně seznamujeme s tím, jak to po konci Inheritance vypadá s Eragonem, Safirou a rozvojem nové generace draků a jezdců. Tato povídka jako taková za mě byla v neutrálu. Rozhodně nebyla špatná, ale zároveň v ní krom Murtaghovy části nebylo nic dobrodružného. Shrnula bych to tedy tak, že první část knihy je spíše takovým nostalgickým překlenutím mezi Odkazem dračích jezdců a novou knihou Poutník, čarodějnice a červ, která se v dalších částech ještě nepochybně rozjede. A co se týče vidění toho, co dělá Murtagh? „PROSÍM, PROČ CELOU TUHLE ČÁST MÁME PAK I V KNIZE MURTAGH JAKO TAKOVÉ? JAKO FAKT?“ Jasně, můžete někdo asi říct že: „Hurá, vidíš, co bude v další knize.“ Jenže… V době, kdy tahle povídková knížka vyšla se ještě Murtagh nevydal. A když už tuhle ukázku hodil Paolini sem, nemusel ji celou použít i v Murtaghovi. Stačilo by ji prostě oseknout, nebo se o ní jen zmínit a ne ji celou přepsat. V druhé povídce se vracíme k další nám již známé postavě. Teda, rovnou k několika. Angele, Elvě a Solenbumovi. Angela je pořád stejně tajemná jako vždy, a navíc se právě díky této druhé části dozvídáme něco o jejím životě nejen v mezičase, který nemáme knižně zmapován, ale i to, jak žila v dobách dávno před tím, než se Eragon vůbec narodil. Pro mě osobně to také nebyla nijak zvlášť nutná povídka, ale spíše takové nostalgické navrácení se do Paoliniho dračího světa. Poslední část, povídka, byla nejdelší z celé knihy. Dalším podstatným rozdílem je fakt, že zde se jedná o opravdový příběh, kde se nám znovu objevují draci a dokonce i razakové. Ačkoli nejde přímo o pokračování Odkazu jako takového. Také se zde dozvíme mnohem více o urgalech a jestli vám nepřišlo, že v sobě mají mnohem víc, než si ostatní myslí, při čtení hlavní série, tak tady už vám to musí být naprosto jasné. Takže, tahle povídka za mě byla rozhodně nejlepší. Měla spoustu napětí a vtáhla mě znovu do nálady podobné té, kterou jsem měla při čtení Odkazu jako takového. A ten závěr? Vypadá to, že Alagaësii se blýská na lepší