Malý lhář

Vyprávění o krutosti války, o tom, kdy je lepší lhát, když je potřeba někoho zachránit a zachránit tím sám sebe. Nechápete? Tak si tu knihu prostě kupte! Dávám 5 *.

Malý lhář je kniha, která vás zaujme hned po jejím otevření. Než se společně ponoříme do děje, je nutné zmínit jeden z nejvíce oceňovaných aspektů této knihy – netradičního vypravěče. Slovo má totiž samotná Pravda (dalo by se to přirovnat ke knize Zlodějka knih, kde vyprávěla Smrt). Pravda, která je stará jako lidstvo samo, tu pozoruje, komentuje a filozofuje o lidské potřebě klamat. Tento narativní prvek dodává příběhu nadpozemský, téměř bájný přesah. Zabraňuje tomu, aby kniha byla „jen další“ knihou o holocaustu, a povyšuje ji na univerzální podobenství o lidské morálce. Při hlubším zamyšlení si uvědomíte, že vlastně čtete dva paralelní příběhy. Prvním je samotný příběh Pravdy, která vše z odstupu sleduje, a tím druhým je pohnutý osud našich hlavních hrdinů. Obě tyto roviny jsou neoddělitelně propojeny a společně nám v plné nahotě ukazují, co všechno dokáže zničit jedna jediná lež. Postupem času navíc zjistíte, že linka, kterou vypráví Pravda, je možná ještě o něco důležitější, protože přesahuje samotný lidský život a dává všemu vyšší smysl. Ukazuje, jak jedna malá, nevinná lež, která má původně sloužit k záchraně, může změnit celý koloběh a vývoj událostí. Mitch Albom se ve svém románu pustil na tenký led historické fikce z období holocaustu. Výsledkem je kniha plná emocionálního vyčerpání a hlubokého dojetí, která vám zlomí srdce, rozdupe ho na kousky a pak se ho velmi opatrně, s něhou sobě vlastní, pokusí znovu složit. Ale ty kousky už k sobě nějak nepasují. Pocity a dojmy: Zlomená duše a tíha neomluvitelného Malý lhář není jen kniha o válce; je to kniha o anatomii lži. Atmosféra románu je od prvních stránek prodchnutá melancholií, která se s postupujícím dějem mění v dusivou tíseň. Albom nám hraje na city. Občas bych řekl, že se svou přílišnou sentimentalitou až moc snažil, ale v kontextu holocaustu a zničeného dětství tento přístup funguje s drtivou silou. Při čtení se dostavuje pocit obrovské bezmoci. Sledujete čistého, nevinného chlapce, jehož největší ctnost je zneužita k nejhoršímu možnému zločinu. Emoční dopad scény na nádraží, kdy Nico zjistí, k čemu byl využit, rezonuje napříč celým příběhem jako jeden z nejbolestivějších literárních momentů vůbec. Je to příběh, který vás donutí přehodnotit koncept pravdy. Je pravda vždy dobrá? A může být lež záchranou, nebo je to jen pomalý jed? „To, že člověk zapomene na svou lež, totiž neznamená, že lež zapomene na něj.“ Podrobný rozbor děje: Od sluncem zalité Saloniky po mrazivou prázdnotu Děj románu se klene přes několik desetiletí a kontinentů, což mu dodává epický rozměr. Začínáme v Řecku, ve městě Salonika (Soluň), domově kdysi největší sefardské židovské komunity v Evropě. První dějství: Pád do pasti Zde poznáváme jedenáctiletého Nica Krispise, chlapce, který zkrátka neumí lhát. Jeho upřímnost je až komická, dokud se do města nevrhne stín nacistické okupace v roce 1943. Na scénu vstupuje Udo Graf, nacistický důstojník s ďábelským plánem. Graf ví, že lidé spíše uvěří vlastnímu chlapci než cizímu vojákovi. Využije Nicovu naivitu a slíbí mu bezpečí pro jeho rodinu, pokud Nico přesvědčí ostatní Židy k nástupu do transportních vlaků. Děj v této fázi buduje nesnesitelné napětí. Čtenář zná historii, ví, kam vlaky jedou (do Osvětimi), ale Nico to neví. Zlom přichází, když Nico u posledního transportu vidí svou rodinu, jak je hnána do dobytčáků. Pravda je odhalena a Nicův svět se hroutí. Tato část je velmi emotivní. Malý kluk netuší, jak funguje svět dospělých. Dědeček Lazar ho učí mluvit pravdu, tak ji říká. Bohužel netuší, že dospělí nehledí na pravdu, ale na svůj prospěch. Slib, který mu Udo dá, je jen lež a klam. Když to zjistí, je zdrcen. Nejenže nezachránil rodinu, ale poslal na smrt tisíce lidí. Řekl bych, že tato část je záměrně psaná spíše dětským stylem. Druhé dějství: Přežití a transformace Zatímco Nicova rodina – bratr Sebastian a dívka Fannie – prožívá peklo, Nico uniká. Trauma z toho, že svou upřímností (ač nevědomou) poslal rodinu na smrt, ho navždy změní. Nico se stává patologickým lhářem. Přijímá nové identity, popírá svůj původ a buduje kolem sebe neprostupnou zeď klamu. Stává se z něj chameleon, který putuje poválečnou Evropou a později Amerikou. Nico poznává, jak svět funguje, a musí se naučit žít na místě, kde pravda nic neznamená. Zatímco on je na útěku, jeho rodina poznává, kam je nevinná lež dostala a jak krutým místem Osvětim je. Nejvíce to pociťuje Sebastian, který zažívá muka, ale zároveň tam získává to, po čem celé dětství toužil – uznání. Musím říct, že tato část dopadá na čtenáře velmi silně; bolest a utrpení je zde cítit na každém kroku. Třetí dějství: Hon a vykoupení Poválečná léta sledují tři oddělené linky, které se osudově přitahují. Sebastian přežil Osvětim, ale je plný nenávisti a hlodá v něm zlost na mladšího bratra. Fannie, která si nese vlastní hluboké jizvy, se snaží najít klid a stojí mezi vzpomínkami na oba bratry. Graf mezitím využívá lží k tomu, aby si zajistil pohodlný život bez trestu. Závěr knihy spřádá tyto linky dohromady v dojemném, ač možná až trochu melodramatickém finále, kde se všichni musí konečně postavit samotné Pravdě, která je celou dobu sleduje. Příběh pomyslně končí tam, kde začal – naši hlavní hrdinové se vrací do Soluně, kde má vyjít najevo celá pravda. Rozbor hlavních postav: Oběti, mstitelé a manipulátoři Každá z postav reprezentuje jiný způsob vyrovnání se s traumatem: Nico Krispis: Fascinující psychologická studie obranného mechanismu. Jeho přeměna z „chlapce, který neuměl lhát“ na člověka, jehož celá existence je lží, je srdcervoucí. Lhaní pro něj není zlý úmysl, je to štít. Pravda ho zradila, zničila vše, co miloval, a tak se jí Nico zřekl. Sebastian Krispis: Zosobnění hněvu a pomsty. Osvětim ho připravila o mládí a udělala z něj tvrdého, nekompromisního muže. Jeho motivací je spravedlnost, ale tato obsese ho pomalu sžírá zevnitř. Představuje tu část přeživších, kteří nikdy nedokázali opustit tábor ve své mysli. Fannie: Nejsilnější a emocionálně nejkomplexnější postava. Představuje lásku, schopnost odpuštění a sílu jít dál. Zatímco Nico utíká do lží a Sebastian do nenávisti, Fannie se snaží najít ztracenou lidskost. Její citové pouto s oběma bratry dodává příběhu hlubokou dynamiku. Udo Graf: Archetypální zloduch. Na rozdíl od bratří Krispisových, jejichž lži pramení z traumatu, Udo lže pro zisk, moc a přežití. Je to bezcitný manipulátor, který vás přivádí k naprosté zuřivosti. Ztělesňuje zlo, které dokáže snadno proklouznout spravedlnosti tím, že prostě změní svou identitu. Rád bych se zastavil ještě u jedné postavy, ačkoliv není tou hlavní. Je jí dědeček Lazar. Představuje přesně ten typ moudrého muže, který své hluboké životní zkušenosti s láskou předává dalším generacím. V knize fungoval jako taková prodloužená ruka Pravdy. Je opravdu velká škoda, že v celém příběhu nedostal mnohem více prostoru, protože jeho vliv na utváření dětského vnímání světa byl nesmírně důležitý. Plusy a mínusy Plusy: Historické zasazení: Výběr řecké Saloniky je osvěžující. Většina literatury o holocaustu se zaměřuje na Polsko nebo Německo a zničení obrovské, kulturně bohaté sefardské komunity v Řecku je pro mnoho čtenářů novým a mrazivým objevem. Personifikace Pravdy: Vypravěč dodává knize filozofickou hloubku a nabízí nádherné citáty, které si vás určitě získají a donutí k zamyšlení. Psychologie lži: Způsob, jakým Albom zkoumá důsledky toho, když je pravda zneužita proti nevinnému. Nejde tu jen o fyzické přežití, ale o morální a duševní sebedestrukci. Silný emocionální tah: Kniha je neskutečně čtivá a emotivní. Závěrečné kapitoly nenechají nikoho chladným. Mínusy: Přílišný sentiment: Styl psaní může místy působit „vypočítavě“. Autor cíleně tlačí na pilu, místo aby nechal samotnou situaci mluvit samu za sebe. Tempo střední části knihy: Zatímco začátek v Salonice a dramatický závěr jsou strhující, poválečné pátrání a putování postav napříč dekádami může působit zkratkovitě, epizodicky a mírně roztahaně. Určitě bych uvítal hlubší poznání osudů našich postav v této fázi. Závěrečné hodnocení Malý lhář je čtení, které bolí. Mitch Albom postavil příběh na tom, jak křehká je hranice mezi pravdou a milosrdnou lží. Ukazuje nám, že odpuštění sobě samému je často mnohem těžší než odpuštění druhým. Není to lehké čtení na nedělní odpoledne. Je to kniha, po jejímž zaklapnutí budete ještě dlouho zírat do zdi a přemýšlet o síle slov, která vypouštíte z úst. Pokud hledáte román, který vás emocionálně vyždímá, ale zároveň vám předá hluboké poselství o síle lidského ducha a nezničitelnosti naděje, Nico Krispis a jeho příběh na vás čekají. Připravte se na to, že tato „Pravda“ vás zasáhne přímo do srdce. Za vše ostatně mluví jeden z mnoha citátů použitých v knize: „Opravdové milosrdenství, to je, když uděláte něco pro druhého a on vám to nemůže nijak oplatit. Jako když čistíte hroby zesnulých, to je opravdové milosrdenství. Je snadné být hodný, když za to něco dostanete. Složitější je, když o vykonaném dobru neví nikdo kromě vás.“