Faust (poškozená)

Hluboce filosofické dílo, nutící zamyslet se nad podstatou lidského bytí. Složité přesto velkolepé. Nadčasový příběh o sázce boha s ďáblem, u kterého je potřeba dost přemýšlet. První část představující příběh o zaprodání se zlu bez ohledu na následky mě naprosto uchvátil. Naopak druhý díl pro mě byl tak trochu oříšek a místy i těžký boj. Souhlasím s názory, že aby čtenář Fausta skutečně pochopil a zároveň docenil, je nutno číst vícekrát.

Kniha Faust je jakýmsi zrcadlem pro každého člověka, který prochází životem hledáním smyslu, naplnění a seberealizace. Je to příběh o tom, jak se člověk může stát otrokem své vlastní touhy po moci, vědění, lásce a uznání, a zároveň je to varování před tím, jak může člověk ztratit sám sebe, pokud se nedokáže vyrovnat se svými vnitřními konflikty. Mnozí by mohli považovat Faustův příběh za varování, ale já to vnímám spíše jako výzvu. Výzvu neustále se ptát na smysl našeho života, hledat odpovědi a nikdy se nespokojit s povrchními odpověďmi. V Faustovi se prolíná mnoho filozofických a symbolických vrstev. Zmiňované kontrasty mezi ideály a realitou, mezi duševními a materiálními touhami, jsou vykresleny v celém příběhu. Faust se v průběhu děje pokouší o různé životní cesty – od vědeckého hledání až po lásku a politiku. V každé z těchto oblastí zjišťuje, že skutečné naplnění se nedá najít v žádném z vnějších cílů, ale spíše v souladu s vlastními vnitřními hodnotami a v konečném smíření s nevyhnutelným. Mefistofeles, ďábel, který v příběhu vystupuje jako Faustův společník, je fascinující postavou, která se vymyká klasickému pojetí zla. Je cynický, sarkastický a svým způsobem i vtipný. Není jen prostým ztělesněním zla, ale spíše protiváhou Faustovy touhy a jeho neklidu. Mefistofeles není absolutně zlý, ale spíše ztělesňuje realitu, která je bez ideálů – něco, co chce Faust dosáhnout, ale nakonec zjistí, že to není to, co hledal. Je to postava, která nás nutí přemýšlet o hranicích mezi dobrem a zlem a o tom, jak si člověk vytváří vlastní morální kodex.

Klasika