Chrliče Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha Praha

Není pochyb o tom, že chrliče, umísťované na katedrálách měly v prvé řadě odvádět vodu ze střech a chrlit ji mimo fasádu. Pro naše století a naše uvažování je toto užitkové nasměrování dostačujícím. Přesto nás jistě překvapí, že i ve značné výšce, dokonce i v místech, která běžný návštěvník mohl těžko spatřit, jsou tato díla vytesána do nejmenších detailů. Jako by středověký stavitel nešetřil pečlivostí a krásou, kterou nechtěl předvádět divákům, aby je ohromil, ale která měla především sloužit větší oslavě Boha. Jak však vysvětlit náměty chrličů, kterými jsou v převážné většině zvířata, či bájné nestvůry a draci, tu a tam i lidské postavy. Architekt snadno řekne, že na rozdíl od románského slohu se gotika věnovala rostlinným i zvířecím motivům, zvláště známým ze středověkých bestiářů. Historici umění a teologové připomínají, že většinou jde o ukázku bytostí, které byly vyhnány z chrámu, často představují démony či špatné vlastnosti. Jejich prototypem – už proto se nazývají „gargouille“ – byl bájný drak, který v 6. století na francouzské Seině sužoval Rouen. Svatý Romain draka porazil a nechal jeho ostatky hodit do ohně. Jenže ty části draka, které běžně na oheň byly zvyklé, protože jej chrlily, tedy hrdlo a hlava, zůstaly nedotčeny. Byly podle legendy umístěny pak na městské hradby. A odtud se přestěhovaly jako symboly démonů i na gotické katedrály. První z nich byla roku 1220 katedrála v Laonu, na známou pařížskou katedrálu Notre Dame byly chrliče umístěny později, až při její přestavbě. Fotografie chrličů na pražské katedrále nám tedy přibližují nejen půvabnou legendu, ale především úžasné detailní stavební dílo našich zručných předků. Dílo, které si těžko můžeme zblízka prohlédnout. Funkčnost chrličů pak do dnešních časů připomíná, že to, co je užitečné, může být i krásné. Možná by to mohla být inspirace i pro novodobé architekty.
Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský, autor předmluvy.

Sdílet