Nemám ústa a musím křičet E-kniha

Na některá díla prostě nikdy nezapomenete - jednoduše se vám dostanou pod kůži. Skvělým příkladem je tato kniha. Ellisonův povídkový soubor mi přinesl nezapomenutelný čtenářský zážitek a způsobil doživotní trauma. Základní myšlenky povídek vůbec nejsou špatné. Máme tu například umělou inteligenci, která vyvraždila všechny lidi na Zemi až na pětičlennou skupinku, kterou pro vlastní potěšení trýzní. Máme zde svět posedlý dokonalostí, ve kterém manželé skrývají před lidmi svého škaredého syna. A pak tu máme ztroskotané plavidlo, jež objeví na planetě zvláštní mravence schopné utvořit skupinovou mysl... Zní to zajímavě, že? Jenže autor píše jak Sheldon Cooper. Schválně volí až absurdně složité věty, aby své čtenáře následně mohl buzerovat, že jsou hloupí. Samozřejmě, pokud povídkám nerozumíte, jste na vině vy, což vám Harlan Ellison rád připomene a vzápětí se ještě poplácá po rameni, jaký že je pašák. Neviděla jsem ještě nikoho, kdo by se tolik vyžíval v předmluvách a sebechvále. Ostatně, mluvíme o muži, který kvůli kritice napadl svého učitele a nakladateli poslal mrtvého křečka... Hodnocení: ⭐ (10%) Autor pro mě byl donedávna jen neznámým jménem, přestože jde o sci-fi velikána se slušnou základnou fanoušků. Jsem upřímně zklamaná. Skvělé nápady na sci-fi povídky byly pohřbeny nedostatkem literárního talentu a potřebou neustále upozorňovat na vlastní inteligenci. Ke všemu je autor neskutečný šovinista, který nechává všechny své ženské postavy znásilňovat, mlátit a urážet, aby nakonec dodal, že si za to mohly samy. Jediným světlým momentem pro mě byla poslední povídka "Pěkná Maggie Mincička", vyprávějící o duchovi prostitutky uvězněném v hracím automatu. Hlavní hrdinka měla alespoň špetku charisma a závěr povídky mě mile překvapil. Ale nic to nemění na faktu, že jsem se do čtení musela nutit a spoustu odstavců přeskočit. Dočíst toto dílo mi trvalo dlouhé 3 měsíce, co je na 200 stránkovou knihu fakt bída a dostatečně to vypovídá o tom, nakolik se mi líbila.

Nesuď knihu dle obalu? Hm, tady máte zářný příklad nesmyslných rčení. Nemám ústa & musím křičet má nádhernou obálku a snad nejlepší a nejpraktičtější typ vazby co jsem u knížky zatím potkal ovšem to je asi tak všechno čím vás knížka dostane. Už název povídky mě přišel zvláštní použitím &. Proč někoho napadlo tento anglico-český guláš mě hlava vážně nebere. Jenže to je snad ta nejmenší muška na celém dílku. Nebudu tady řešit pana Ellisona o němž každý ví co to bylo za narcise a arogantního sebestředného mistra světa a okolních vesmírů, což dokazuje v předmluvách k povídkám i tady, ale hlavně jak řekl už Karel Infeld Prácheňský - No, nemá talent... Ellison prý posílal 20 let svému profesoru z vysoké, odkud jej mimochodem vykopli, své práce, aby mu dokázal jak se pan profesor mýlil a jaký je H.E. borec. Nevím, jestli učitele přesvědčil, ale mě předvedl ve svých povídkách, že jednoznačně talent na psaní nemá. Což o to, nápady má, ovšem psát neumí. Nevěříte? Věřte. Pro nevěřící Tomáše vám sem něco z knížky opíšu. - Dračí dech! Ohěň rozčísl noční oblohu a z půlnočního ticha přes modročerné nebe vyrazil výkřik. Ze středu ohnivého zášlehu se obzorem hnalo jakési stříbřitě šedé smítko, které postupně ztrácelo svůj boční tah a začínalo padat. - Cornfeld se trhlinou v trupu vyplazil ven a loď pečlivě obešel. Talíř se do země zaryl čumákem napřed, náběžnou hranou napřed. Dva kousky z rozhodně nejtragičtější povídky celé knihy snad mluví za vše. Podobná skladba vět a používání stejných slov dokolečka dokola se táhne všemi příběhy v této antologii. Ne, nemůže za to překlad, protože toho se zhostil překladatel výborný a to pan Žáček. Tudíž nedostatky padají na hlavu pana Mistra. Až na první slušnou povídku podle které vznikla mnohem zábavnější počítačová hra je zbytek knížky tragédie a nuda plná dětinského chování postav, nelogických dějů a mizerných zakončení. Povídky H.Ellisona vynikají originalitou, ovšem ne v zrovna positivním slova smyslu. Možná stojí za zamyšlení už jen to kolik toho tento obrazoborec napsal a kolik toho bylo do našeho jazyka přeloženo. Naštěstí nemnoho. Za velmistra sci-fi jej rozhodně nepovažuji. Na rozdíl od něj samotného. Na to mají právo mnohem větší a lepší spisovatelé. Že pane Asimove, Heinleine a vám podobní...

Když pominu osobnost autora, tak vymyslet povídky uměl, ale napsat a rozvinout děj moc ne, když ponechám fakt, že třetinu knihy se jen vychvaluje jaký je génius a borec a, když někdo nesouhlasí tak je hned blbec a neví o čem mluví. Osobně nejvíc mě zaujala první povídka, kterou bych hodnotil jako nejlepší z celé knihy.

Klenot žánru science fiction. Jednoznačně doporučuji.

Stejnojmenná hra mě přivedla k této knížce povídek. Bohužel mě zaujala jen první povídka. Zbytek mi přišel o ničem.