Na ostří nože E-kniha

Román Na ostří nože je vrcholným příkladem Maughamova literárního mistrovství. Je to příběh mladého Američana Larryho Darrella, který se jako letec dobrovolně účastnil první světové války. Po návratu domů, do blahobytného prostředí poválečného Chicaga, nedokáže znovu zapadnout do společnosti svých vrstevníků a je lhostejný k americké představě úspěšného mladého muže. Odpovědi na otázky vyššího smyslu života, které si po krutých prožitcích z války nepřestává klást, hledá nejprve v knihách starých filozofů a později přímo u indických mudr­ců, jejichž žákem se stává. Neméně zajímavé je autorovo líčení postav z Larryho života, jeho bývalé snoubenky a její rodiny, snobského strýce Elliotta – a vedle toho i odvrácené strany přepychového života velkoměst.

Román z roku 1944 vyšel poprvé česky v překladu Josefa Hrůši roku 1946, podruhé ke stému výročí narození autora v roce 1974 v překladu Dagmar Steinové; v témže překladu vychází i v naší edici Pozdní sběr jako čtvrtý titul z Maughamovy tvorby.

 

 

 

 

 

 

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kip­lingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poe­tikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017) a Veselice (2018).

 

 

 

Autor znovu propracovává a myšlenkově dotahuje příznačný motiv svého díla: vztah jedince ke společnosti, do které se pro zásadní výhrady vůči její požitkářské egocentričnosti a naprosto povrchní myšlenkové uniformitě nechce zařadit. Dílo, které zřetelně navazuje na solidní realistické tradice pozdně viktoriánského románu, bychom mohli obecně charakterizovat jako svědectví tápající generace, generace, která si uvědomila, že struktura společnosti a její morální kodex jsou špatné a přežilé, a měla odvahu i sílu ji jakožto takovou odmítat.

Radoslav Nenadál, z doslovu ke druhému vydání z roku 1974

 

Sdílet