Kosmas Audiokniha (Mp3)

Komentář k pův. LP 0 68 0410 z r. 1975: "Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev. "Je to vyznání Vančurovo, nebo Kosmovo? Vančurovo z knihy Vědomí souvislosti, ale mohlo bybýt i Kosmovo, který se schází se Šebířem a Brunem, aby jim poskytl "břečku slov a řítici svého skládání". Neboť -- a ta doměnka už byla vyslovena -- Vančurův Kosmas je do jisté míry spisovatelův autoportrét.Ve vzpomínce Jaroslava Šusty čteme: "Za bočním oknem měl Vančura krmítko pro ptáky: sýkorky, sojky, žluny... Hleďme, právě tam jedna byla a mistr na ni s potěšenímhleděl... A zná-li čtenář postavu Kosmase z Obrazů, může se právem domnívat, že je to mistrův autoportrét i s tím sypáním ptáčkům za oknem... Jde ovšem o víc: o samu podstatu spisovatelské práce, o její důvod a smysl. Vančura se bezpočtukrát vyznal z niterné potřeby odpovídat jako spisovatel i občan na potřeby společnosti. "Život je východisko i cíl literatury a umění samo o sobě je obludné. Věci umění přecházejí do života, a to je jejich konečný smysl". Tento postulát naplňoval svým dílem i životem. Symbolicky jej uzavřela jeho tragická smrt: za ilegální práci byl popraven nacisty rok po své padesátce, 1. června 1942. Na psacím stole zůstala nedokončena tetralogie Koně a vůz, v níž chtěl vykreslit na osudu statkářského rodu vývoj české společnosti odpol. 19.stol. (známe z ní jen první díl, Rodinu Horvatovu), a třetí díl Obrazů z dějin národa českého. Obrazy začal Vančura psát v roce 1938 "z pocitu který se vracel. Z potřeby nezdůvodněné přemýšlením. Z nutkání, které (jak se domnívám a jak dosvědčuje řada dopisů) se shodovalo s přáním mnoha lidí". To jsou autorova slova z konce roku 1939, kdy vyšel první díl Obrazů.K této práci byl Vančura předurčen celou svou uměleckou i životní dráhou. Miloval staré kroniky, čerpal z nich pro svůj jedinečný jazyk, nacházel v nich vědomí tradice a souvislosti. K historiise obrátil už kdysi v Markétě Lazarové, baladickém příběhu o středověkých loupežných rytířích, k němuž se inspiroval v rodové kronice Vančurů z Řehnic. Tentokráte však nešlo o románovou fikci, nýbrž o dílo, jehož podkladem se mu staly materiály skupiny marxistických historiků, kteří byly aktivními spolupracovníky na jeho Obrazech. Kosmovi vyhradil Vančura podstatné místo v prvním dílu Obrazů.Pojal ho jako téma pro samostatnou novelu o prvním českém kronikáři. Kosmas je ve Vančurově pojetí velkou renezanční postavou, osobností lidskou i uměleckou, která žije potřebami přítomné chvíle. Ne tedy historik odtržený od života, probírající se pouze archívy, ale člověk naslouchající vypravování starců, nadšený milovník dávných zkazek, pozorovatel života, který je okouzlen jeho dary, aktivní tvůrce, zasahující do současné politiky. Má své lidské slabosti, dovede být stejně hašteřivý a zarputilý jako laskavý a přátelský. Slouží své zemi a touží svým dílem dokázat lásku a oddanost lidu, k němuž patří. Projekce Vančurova do postavy Kosmovy je tedy vskutku hlubší, leží v samé podstatě jeho umělecké práce i jeho občanského vědomí. Kosmas patří k nejvýraznějším kapitolám Vančurových Obrazů z dějin národa českého, tohoto monumentálního torza a jedinečného epilogu umělcova odkazu. Krása Vančurova jazyka se může naplno rozeznít jen hlasem. Docela se zdá, že Vančurovo vyprávění,stavba jeho věty, volba jazykových prostředků (jako tomu je například u Jaromíra Johna) s hlasem počítá, že básník komponoval některé své práce jako záznam zvukové podoby. Nebylo tomu tak, alespoň podle jeho svědectví. Kdysi přiznal, že své scény spíš vidí, než slyší. A vskutku. Čteme-li Vančurovy až architektonicky vytvořené periody, uvědomujeme si záhy, že jejich plasticita a barevnost stejně jako kresebná přesnost je tak sugestivní a konkrétní, že se před našima očima odkrývají děje a postavy jako na restaurovaných zašlých freskách. Ne nadarmo se česká kronika Vančurova jmenuje Obrazy z dějin národa českého. Vančura chtěl být malířem, ta láska mu zůstala, kreslil a maloval, psal o výtvarném umění; psal také divadelní hry a filmové scénáře, byl režisérem filmů, toužil po vizuálním vjemu. Miloval architekturu a žil v něm "utajený" architekt. Snad i proto stavba jeho věty má onen přísný řád. (Jeho literární odkaz vůbec i společenský postoj umělce komunisty je svědectvím o cestě řádu uměleckého, řádu nové tvorby stejně jako o aktivní účasti na přeměně řádu společenského.) Přes všechno toto vědomí jsou kvality Vančurova jazyka, jeho slovníku, tvarosloví, větné stavby, rytmu promluv jeho dialogů jako stvořeny pro hlas. Pevná kresba postav, pestrá plátna, architektonické řešešní prostoru, to vše volá po dimenzích lidského hlasu, který má schopnost života, zkonkrétnění, pravdy skutečnosti. Stačí přivřít oči a nemůžeme nevidět Kosmu, paní Božetěchu, Šebíře, Bruna a další postavy "jako živé". A stačí jen trocha fantazie, abychom se octli stejně ve dvanáctém století Kosmově na Pražském hradě nebo na Mělníku, když se jede usmířit s Šebířem, jako na Zbraslavi, kde Vančura, sledován zobajícími ptáčky, píše v nejtěžších letech národa pro jeho posilu své Obrazy. Vančurův Kosmas se poprvé rozezněl hlasem Karla Högra, ve štastně zkráceném scénáři, který se soustředil na čtveřici základních postav, ideu a etos novely, v únoru1972 v pražské Viole. Karel Högr mu s pokorou velkého umělce odevzdal své srdce a své umění: absolutní kulturu slova, barvu a teplo a melodii hlasu, mistrovství jemné diferenciace, přenosu práci s rytmem a tempem řeči, hřmotnost v košatých dialozích i mužný ztišený smutek, tón lyrický i lehce ironický a sarkastický, gesto vypravěče, které je nepateticky monumentální i lidsky prosté, rozvernost a živočišnost krásných renezančních pozemšťanů stejně jako jejich moudrost a potřebu přátelství a vzájemné podpory. Högr hlasem rozevře bohatý exterier krajiny stejně jako vytvoří ztišený interiér, v němž slyšíš poslední vzdech paní Božetěchy. Jestliže Vančura vytvořil v Kosmovi obraz dvanáctého století viděný skutečností konce let třicátých století dvacátého a navíc je obdařil znaky svétváře a sklenul impozantní oblouk hovořící o vědomí souvislosti s těmi, kdo byli před námi, pak Högrovo umění prokázalo, že Vančurův dějinný portrét má nadčasovou platnost. Vladimír Justl.

Sdílet