Když dark romance píše muž: Dominik Fiala o erotice, fantasy a toxické lásce

– Jako muž vstupujete do žánru, který je spojován především s autorkami. Co vás přivedlo právě k napsání dark romance?

Rád zkouším nové věci a ve své tvorbě běžně žánry překračuji. Dark romance je – podobně, jako horor – určitým zastřešujícím termínem, který lze vyplnit nejrůznějšími prvky od thrilleru či detektivky na jedné a fantasy na druhé straně. Věděl jsem, že chci téma střetu dvou rozdílných světů a kultur a že ústředním bodem bude vztah hlavních postav. Fakt, že je dark romance psáno takřka výlučně autorkami mi vrásky nedělá. Všichni jsme spisovatelé.

– Jak jste se při psaní seznamoval s konvencemi dark romance a s očekáváními jejích čtenářů? Ovlivnila váš pohled na žánr některá konkrétní kniha nebo autor či autorka?

Udělal jsem si základní průzkum žánru a jeho nejčastějších motivů, ale zároveň jsem se nechtěl příliš upínat ke konkrétním knihám nebo autorkám. Chtěl jsem si zachovat co nejméně ovlivněný úhel pohledu a přistoupit k dark romance způsobem, který bude odpovídat mému stylu.

Jedním z častých motivů například v monster romance je vztah, v němž je hlavní hrdinka obyčejná smrtelná dívka, zatímco on je démon, vlkodlak nebo jiná nadpřirozená bytost. V mé knize si s tímhle schématem trochu hraji. Je to vlastně dvojí obrat: on je „pouhý“ člověk a ona fantaskní nadpřirozená bytost, přesto ale zůstává drobná, ocitá se v jeho moci – a tím skutečným monstrem je nakonec stále on.

– Některé čtenářky mohou k dark romance napsané mužem přistupovat s nedůvěrou nebo obavami. Jak se na tyto reakce díváte a čím by je podle vás mohla vaše kniha překvapit?

Myslím, že důležité je už to, že příběh sledujeme z pohledu obou postav. Čtenářky, které zajímá mužský úhel pohledu, si přijdou na své u Velena. Osobně ale velmi rád – možná i raději – píšu ženské postavy, které v mé tvorbě prakticky dominují.

Čtenářky, které si myslí, že jsem napsal laciné torture porn (těm, které to tak chtěly, se omlouvám), budou snad mile překvapené. Nebudu zapírat, že mužský úhel pohledu je v dark romance poměrně neobvyklý. Velen i Rell jsou komplexní postavy – oba svým způsobem rozbití, ale spolu vlastně fungují dobře. Při psaní nade mnou nevisel neustále vykřičník se slovy: „Píšeš dark romance, mysli na to.“ Prostě jsem psal a tím, že jde o dark romance, jsem se nijak z míry vyvést nenechal.

– Zdůrazňujete, že román Kroniky zapovězené bouře není jen erotikou, ale plnohodnotnou fantasy s propracovaným příběhem. Jak jste hledal rovnováhu mezi romantickou, erotickou a fantasy linkou?

Klíčovým aspektem dark romance je psychologie morálně šedých postav a důraz na jejich vnitřní světy, a právě z toho jsem vycházel. Například Velen je znuděný psychopat, který téměř nedokáže pociťovat emoce a šťastný se cítí jen tehdy, když prolévá krev. Zároveň je ale jako vládce velmi přísný, kupodivu i velmi férový a dokáže se svých poddaných zastat a chránit je, přestože jsou mu na osobní úrovni vesměs lhostejní. Podobných rozporů v sobě nese víc a velkou roli v tom hraje jeho rodina a prostředí, které ho formovalo.

O Rell toho v prvním díle nechci příliš prozrazovat, ale dá se říct, že jsou s Velenem dvěma opačnými stranami téže mince. Oba jsou extrémními příklady toho, jak moc nás ovlivňuje, zda nás někdo miluje, jestli je ta láska podmíněná a co z člověka může vyrůst, když je od začátku vystaven určitým podmínkám a později i extrémnímu tlaku.

Právě jejich vztah byl pro mě středobodem příběhu, ale fantaskní svět, mocenské spory a válka jsou jeho nedílnou součástí. Erotické scény jsem dříve téměř nepsal, protože nebyly důležité pro děj. Zde jsou ale vyústěním jejich osobností a přímo ovlivňují jejich další jednání. Nechtěl jsem psát jen erotiku zasazenou do fantasy světa, ale dobrý příběh, který se erotice nevyhýbá tam, kde má své místo.

– Velen a Rell stojí na opačných stranách konfliktu. Co je k sobě navzdory tomu přitahuje a v čem pro sebe naopak představují největší nebezpečí?

Velen Rell zajme během nočního přepadení a navzdory svým obvyklým tendencím zajatce ihned popravovat ji zavře do Vyšehradského žaláře. Neví proč, ale poprvé za takřka celý svůj život se k povrchu začnou drát jeho emoce. Rell opovrhuje – proti Divotvorům bojuje celý život –, zároveň k ní ale přistupuje s až vědeckou zvědavostí a jistým způsobem ji obdivuje. Považuje ji za přímou, upřímnou, divokou a nespoutanou, což jsou kvality, ke kterým chová hluboký respekt a které jsou v Nových královstvích společensky téměř zakázané.

Rell na druhou stranu, přestože je to nelítostná lovkyně a doslova stroj na zabíjení, je z jistého úhlu pohledu křehká, nepochopená a osamělá. Kultura Divotvorů je nesmírně brutální a každý si v ní musí své místo tvrdě zasloužit. I ona si prošla týráním a podvědomě věří, že si ho zaslouží. Ve Velenovi proto vidí jak svého zachránce, tak nelítostného kata, který ji může kdykoli připravit o život. Jenže když se ten obrovský a krutý svět, který ji nechápal stejně jako ona jeho, zmenší na vyšehradskou celu, přinese jí to svým způsobem úlevu.

– Vztah hlavních hrdinů je záměrně toxický a problematický. Jak jste při jeho psaní hledal rovnováhu mezi temnotou, přitažlivostí a uvěřitelností?

Nechtěl jsem, aby můj příběh sklouzl ke klišé právě v tak kritickém bodě. Romantizace nezdravých vztahů je ostatně jednou z nejčastějších výtek vůči dark romance, přestože podle mě může žánr naopak nabídnout prostor pro bezpečné zkoumání problematických či tabuizovaných vztahových dynamik.

Důležité pro mě bylo, aby ani jeden z nich nebyl jen karikaturou krutosti. Oba mají své světlé i temné stránky a na jejich vztahu se musí pracovat, což je ještě výraznější v následujících dílech. U Rell může být jejich dynamika kontroverznější, protože po zkušenostech z minulosti nachází určitý klid právě v izolaci a pod Velenovým pevným vedením a zároveň zjišťuje, že jí bolest může přinášet erotické vzrušení. Chtěl jsem ale ukázat, že submisivita v dominantně-submisivním vztahu neznamená slabost a není její celou identitou. Tak to ostatně je i ve skutečném světě.

Rell je houževnatá, silná a nelítostná. Je všechno, jen ne slabá, a právě díky tomu se Velenovi vyrovná. Ti dva jsou si rovni. Tak jako ji on touží vlastnit a zároveň obdivuje její svobodu, ona je okouzlena jeho silou a rozhodností i jeho pochroumanou duší.

– Měl jste při psaní nějakou hranici, za kterou jste nechtěl zajít, přestože dark romance umožňuje pracovat i s velmi extrémními situacemi? 

Myslím, že vysloveně ne. Chtěl jsem, aby důležitější bylo vzrušení mezi nimi, to, jak je to k sobě táhne, přestože to oba nechtějí. Podlehnutí, které bylo nevyhnutelné, je jen vyústěním veškeré chemie mezi nimi. Vím ale, že jsem nechtěl, aby půlka knihy byla jen o sexu. Chtěl jsem, aby ke každé erotické scéně vedla jiná emočně vypjatá situace. Nemůžou si pomoct a vášeň zde vykřeše jiskru, která sežehne v podstatě doslova oba světy. A jsme opět u střetu. U zapovězené bouře.

– Svět románu vznikl střetem naší reality s jiným světem. Jak důležitý pro vás byl motiv střetu při budování světa i samotného příběhu?

Střet je klíčovým motivem na mnoha úrovních. Střetává se nám tady pseudofeudální společnost lidí a surový, nelítostný svět Divotvorů, ale také vnitřní světy hlavních postav, které vědí, že by se měly nenávidět. Střetávají se sami se sebou, když si navzájem podlehnou.

Podle Nových království do sebe svět lidí a svět Divotvorů doslova narazily, prolnuly se a vytvořily jeden obrovský dvojsvět. Na straně Divotvorů se zase říká, že ke střetu mezi lidmi (kterým říkají Osamělí) vedl trest bohů. Ať tak nebo tak, většinu všeho zničila série zemětřesení a záplavových vln a centrem nového dvojsvěta se stala Divotvorská poušť ležící na Děvíně, Dívčích hradech a dál a Nová Praha, centrum Nového království začínající Západní skálou a Vyšehradem.

Myslím, že mytologický souboj Ctirada a Šárky se mi na začátku usadil v podvědomí, ale chtěl jsem, aby toho bylo víc. Střetává se tady i starý svět s novým, proto vidíme rádoby středověkou společnost se střelnými zbraněmi a místy i s elektřinou. Také název celé série o tomto střetu vypovídá. Slovo Zapovězené i Bouře mají několik rovin, jejichž plný smysl pochopíte až na konci. Ostatně nic není takové, jak se na první pohled zdá. Ne všechno, s čím je zacházeno jako s pravdou nebo faktem, takové nutně musí být.

– Jakou roli při budování světa sehrály české reálie a inspirace slovanskou či keltskou mytologií?

Psaní z českého prostředí je pro mě pořád vlastně novinkou. Zasazení děje pro mě obvykle nebývá tím nejdůležitějším, v této knize ale podstatné je. Setkáváme se tady s celou společností, Novým královstvím, které pohromadě drží poměrně křehká společenství několika velkých šlechtických rodů.

Velen pochází z rodu Vešenských a jako kníže Vyšehradu stráží království před Divotvory obývajícími poušť za Děvínem. Je v tom určitá paralela s Ctiradem, i když ji kniha nikdy výslovně nepojmenovává. Slovanské kořeny jeho rodu se promítají i do symboliky erbu – lva, mandlového štítu a kopí. To je ale jen jeden příklad a nerad bych zabíhal do větších podrobností.

Keltské a slovanské prvky jsou tedy především kulturní vrstvou světa a odkazem na dávné kořeny, s nimiž některé rody spojují svůj mytologický původ. Pro běžné obyvatele ale nejsou nijak zásadní – světy se spolu střetly teprve před čtyřmi generacemi a staré historické odkazy jsou převážně politickými nástroji k udržení moci.

– V našem předchozím rozhovoru jste říkal, že své postavy spíše následujete, než abyste jejich cestu předem pevně plánoval. Platilo to i tentokrát, nebo si rozsáhlejší svět a plánovaná série vyžádaly pevnější osnovu? 

I zde jsem své postavy následoval, ale asi ve třetině jsem věděl, jak kniha skončí a k tomu jsem se volnými kroky ubíral. Mluvíme tady ale jen o poslední kapitole nebo dvou. Příběh byl pro mě stejným překvapením, jaký bude pro čtenáře.

– Co pro vás bylo při psaní nejobtížnější – budování rozsáhlého světa, bitevní scény, psychologický vývoj vztahu, intimní pasáže, nebo něco úplně jiného?

Myslím, že forma. Trvalo mi si uvědomit, jak přesně chci knihu napsat. Původně jsem chtěl, aby byly obě linky pevně oddělené a aby tak kniha byla i fyzicky vytištěna – bylo by jedno, jestli byste si první přečetli Knížete nebo Vlčici. Oba by vyprávěli ten samý příběh, jen svýma očima.

Z praktického hlediska to ale nefungovalo. Scény, kde byli spolu, byly zdvojené a vlastně zbytečné. Rozhodl jsem se pro konvenčnější střídání a to funguje dobře, ale rukopis prvního dílu už jsem měl hotový a musel jsem ho upravovat. U dalších dvou knih už jsem si ale našel rytmus a šlo to samo. Musel jsem toho hodně vynechat, ale pro knihu jako takovou to byl dobrý krok. 



Jedno ale zůstává – Velen je spíš ten, kdo „táhne“ děj, kdežto Rell spíš ta, která odkrývá minulost a dovídáme se toho víc o jejím vnitřním životě a pocitech. Ale samozřejmě to tak snadné není a dočkáme se v hojné dávce obojího od obou.

– Co může kniha nabídnout čtenářům, které láká především erotická linka, a čím by naopak mohla oslovit fanoušky fantasy?

Možná to podle knih, které jsem doposud napsal, nevypadá, ale erotiky je v téhle knize přece jen dost, jen není prvoplánová. Scény, i když jich nejsou desítky, jsou popsány velmi názorně a většina z nich napříč celou trilogií je psána z Relina úhlu pohledu (ne všechny, ale většina ano). V tom problém nebude 😊

Ostatní čtenáře by mohlo oslovit postapokalyptické zasazení s výraznými fantasy a snad i steampunkovými prvky, pohanská náboženství nebo náznaky keltské a slovanské mytologie. Svět se odkrývá nenuceně skrze pohledy postav, ale je vykreslený velmi důkladně. A třeba vás bude zajímat i to, jak si vedou jednotlivé oblasti Čech, Moravy a Slezska, protože Nová království jsou prakticky to jediné, co z lidského světa zbylo. Věřím, že je to něco jiného. Takové knihy totiž píšu.