Rozkvetlá

Rozkvetlá je příběhem dvou žen – Andrey a Jolanty. Dvou světů, které se na první pohled vůbec neměly potkat. Andrea je pevná, zodpovědná, „má věci pod kontrolou“. Jolanta je naopak volná, nespoutaná, trochu ezo, trochu vítr. A přesto je spojí něco tak silného – jejich děti. Celou dobu jsem si kladla otázku… může mezi tak odlišnými ženami vzniknout opravdové pouto? Nebo se spíš navzájem nepochopí? Na téhle knize mě nejvíc zasáhlo, jak skutečně působí. Žádné přikrášlené příběhy. Tohle je život. Vztahy, rodiny, které nejsou dokonalé. Andrea a její komplikovaný vztah se sestrami i maminkou... A pak je tu téma výchovy… Nemám děti, ale i tak mě úplně vtáhlo. Možná právě proto. Protože jsem se u toho přistihla, jak přemýšlím, jaká bych byla já. Co je správně? Existuje vůbec jedna správná cesta? Moc se mi také líbilo, že autorka do příběhu otiskla i kousek sebe – svůj krásný koníček, geocaching. Dodává to knize další rozměr a takovou nenápadnou autentičnost, která zahřeje. Rozkvetlá mě příjemně překvapila. Ale tím tichým, nenápadným způsobem, kdy vám příběh pomalu vstoupí pod kůži a zůstane tam ještě dlouho po dočtení. Je o respektu. O pochopení. O tom, že jinak neznamená špatně. Že i v odlišnosti se můžeme potkat. A možná právě v tom je její největší síla – v té jemnosti, která nepůsobí slabě, ale naopak velmi opravdově. Pro mě to bylo jako tiché pohlazení na konci náročného dne. A ještě dlouho po dočtení jsem měla pocit, že ve mně něco tiše rozkvetlo.

Kniha s krásnou obálkou a tématem, které je velmi zajímavé a poutavé. Možná by se dalo zařadit do oblíbeného žánru seberozvoje. Příběh je o dvou ženách, které spojí konflikt jejich synů ve školce. Andrea a Jolanta, i když každá jiná se začnou vídat. Najdou si společné téma a začnou se zbližovat, pomáhat a učit se od sebe, poznávat nové životní obzory. Andrea je hodně zodpovědná, samostatná, hodně organizovaná workoholička. Hodně se v její knížce probírá její dětství a vliv na ni. Má skvělého syna, ten mě opravdu moc bavil. Nekdo bude mít možná námitky, že jeho chování je moc dospělé, ale já z vlastní zkušenosti můžu napsat, že moje druhá dcera se narodila tzv. dospělá. Od útlého věku, měla na vše svůj názor a pohled. Jolanta Je hodně ezo, ale má to něco do sebe a rozhodně to neznamená, že má volnou výchovu, jen na ni jde trochu jinak. Příběh je hodně o rodičovství. O chybách, který prostě dělá každý i když v dobré víře. Snažíme se prostě vyvarovat chyb našich rodičů a děláme své vlastní. Příběh je, sice okrajově, ale i o sourozencích Andrei. Kniha je také o rodině, přátelství, poznávání, lásce, naději, přírodě a především o tom, že nikdy není pozdě začít znovu. Moc se mi líbí sbírání odpadků v přírodě, mám to podobně. Škoda jen, že se tak nechová více lidí.

Andrea a Jolanta. Dvě ženy tak rozdílné, že už snad ani víc nemůžou být. Jedna puntičkářská workoholička, druhá otevřená umělkyně. Dohromady je svede spor jejich potomků a ony zjišťují, že je vlastně fajn začít zkoušet nové věci a že silné přátelství může vzniknout i téměř z ničeho. Hned na začátku jsem zjistila, že mám v sobě kus Andrey i Jolanty. Díky tomu jsem dokázala pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. Dokázala jsem se do obou vcítit, a tak nějak jsem balancovala mezi jejich životy. Příběh je tu vcelku jednoduchý. Dva malí kluci se ve školce nemají rádi a matky se snaží zjistit proč tomu tak je. Díky tomu si najdou cestu k sobě i k činnostem, které by jinak vůbec nikdy nezkoušely. Je skvělé, že je tu ukázáno, že ani jedna z cest není ta pravá. Každá má svá pro a proti a je skvělé, když se vše podaří vyvážit. Kromě toho tu máme spousty dalších témat. Ať už Andreina maminka, která nedávno ovdověla a teď neví, co si se sebou počít. Anebo dědečkův deník, který nám ukazuje, jaký byl život na vesnici před cca šedesáti lety. Je tu skvěle porovnáno postavení žen tehdy a nyní a celkově to vede k myšlenkám o tom, jak velkou roli má žena v rodině. Celý ten příběh mi byl blízký, ale bohužel mi kniha nakonec nesedla. Místy to na mě bylo zdlouhavější, a hlavně mě nebavily pasáže o výchově dětí. Bylo toho tady na mě moc a raději bych se více věnovala „dospěláckým“ věcem. Možná to byl i můj osobní problém, protože nemám ráda, když se matky chlubí svými dětmi, co všechno umí, jak jsou skvělé, a to jsem bohužel z této knížky cítila. Ze začátku byl můj zájem velký, ale bohužel postupně jen opadal.