Ples u vévodkyně

Tajemné krásky, nepřemožitelní rytíři, přísná etiketa šestnáctého století, protivenství v podobě úskoků; a zde i němá hlavní hrdinka a zachránce, který zmizí jako pára nad hrncem… To jsou ingredience, ze kterých, jako vždy skvělá Martina Monošová ,„upekla“ tajemný příběh, od kterého se nelze jen tak odtrhnout. V tajemných zákoutích děje a spletitého množství postav se ale vůbec neztratíte. Naopak. Každá postava, která se románem jen mihne, je důmyslným dílkem ve skládance celého příběhu. Síla, kterou příběh má, nelze jen tak popsat slovy, je třeba jej číst. Bavilo mne pozorovat, jak se děj rafinovaně odvíjí a oblíbila jsem si hrdiny, tedy hlavně onu tajemnou krásku tak, že jsem se s nimi jen nerada loučila. Autorka je mistryně popisů a ačkoli je to občas asi na úkor dialogů, je to nakonec jen dobře. Díky mistrovství vystihnout záchvěv i nejniternějších myšlenek i okolností, každého čtenáře děj přímo pohltí a unáší ho neznámo kam. Zase jde o knihu, ve které jsem chtěla zůstat další a další chvíli žít a nikdy ji nedočíst do konce. Měla jsem to štěstí, že jsem celou ságu již přečetla ve slovenštině. První díl rozehraje obraz doby dávno minulé, doby s příběhy tak silnými, že není možné uvěřit, že je autorka sama neprožila. Jako bonus se ságou míhají skutečné historické postavy. Co mám na knize nejradši? Příběh je úžasným obrazem dané doby. Věrným a dokonale živým. Obrazem silným, jako je silná a nesmrtelná láska, kterou si nese člověk v srdci. Odvaha jít dál se táhne celým dílem autorky.