Neloučím se navždy

Han Kang je čerstvá nositelka Nobelovy ceny za literaturu. A právem. Ve své novince se zabývá skutečnou historií Koreje. Píše krásně, až snově, a přitom předkládá krutou pravdu. Jednoho dne se hlavní hrdinka – spisovatelka rozjede na přání kamarádky na ostrov Čedžu, aby se v jejím domě postarala o papouška. Po náročné cestě ve sněhové vánici se dostává do horské vesnice, kde postupně odhaluje historii kamarádčiny rodiny. Tím se dostává do doby počátků Korejské republiky, kdy došlo k masakrům při povstání právě na ostrově Čedžu. Moje první setkání s autorkou dopadlo na výbornou a vím, že si od ní potřebuji přečíst i další knihy. Používá krásný jazyk, a to i když poukazuje na smutné a kruté historické události. Příběh je poskládaný ze vzpomínek, ze současnosti, ze snů i z představ. Chce to číst pozorně, aby vám nic neuteklo. Postupně si budete skládat jednotlivé střípky a vznikne před vámi obraz. Obraz historie, která se neustále odráží i v přítomnosti. Měla jsem pocit, že čím dál se v knize dostávám, tím více mě celý příběh pohlcuje a uchvacuje. Ke konci jsem se již nemohla od textu odtrhnout, nechala jsem se autorkou vést a věřila ji každé slovo, i když by se něco mohlo zdát zmatené a neuchopitelné. Skutečné historické události jsou tu zpracovány zase trochu jinak, než jsme v příbězích zvyklí. Je to tajemné, někdy na pomezí mezi nebem a zemí, zároveň tu jsou části až jakoby dokumentární. Skvěle je tu sepsán i doslov, který vám prozradí více o tragické kapitole korejských dějin. Rozhodně zajímavá kniha a já se moc těším i na další autorčiny knihy.

Je to ostuda, ale od autorky, která se pyšní Nobelovou cenou za literaturu jsem ještě nic nečetla. Byla jsem nalákána na knihu – NELOUČÍM SE NAVŽDY – autorka se pustila do velmi bolestného příběhu, korejskou historii až tak načtenou nemám, tak nemůžu moc porovnávat. První polovina knihy byla neskutečná jízda, hltala jsem stránku za stránku, pak tempo trochu zpomalilo a já se začala mírně nudit. Han Kang zde kombinuje osobní příběhy s historickým kontextem, využívá různé „techniky“ jako jsou intimní zpovědi, vzpomínky a dokumentární prvky. Právě ty dokumentární prvky mě zabrzdily a četlo se mi to pak hůře. Celým příběhem prostupuje motiv zimy a sněhu, který má symbolizovat křehkost lidského života a zároveň odkazovat na historické události. Po dočtení jsem byla dojmů a kniha ve mně něco zanechala, určitě ji můžu doporučit, ale spíš pro hloubavější čtenáře, kterým se líbí tento poetický jazyk.