Neloučím se navždy – Nositelka Nobelovy ceny za literaturu představuje krvavou korejskou historii | RECENZE

O čem to vlastně je?

Anotace o této tajuplné odeonce moc neřekne a nejsem si jistý, že já si povedu lépe. Knihu lze chápat dvěma pohledy. Buď nasadíte historickou optiku a zadíváte se na příběh jako na svědectví válečných hrůz, nebo v autorčině vyprávění uvidíte kamarádství až za hrob. Ani z jednoho pohledu vám nebude úplně příjemně.

Kjongha a Inson se sice neviděli několik let, ale jejich přátelství neutrpělo, takže jedna požádá o pomoc, druhá neváhá ani okamžik. A tak se stane, že Kjongha míří na ostrov Čedžu zachránit papouška v nesnázích. Minuty a hodiny na ostrově plynou a návštěva se pomalinku mění na cestu do děsivé minulosti, z níž není návratu.

Všechna má utrpení a radosti, hluboký smutek i láska, spočívají společně, aniž se smísí, a současně září jak ohromná mlhovina...

Neloučím se navždy

Horská dráha radosti a smutku

Recenzovat tuhle knihu je pro mě obzvláště náročné. Autorčin jedinečný styl a přístup čtenáře odsuzuje k tomu, aby se měl pekelně na pozoru, stačí jedno zaváhání a je ztracen kdesi ve světě, který nedává smysl. Příběh je divoce smíchán s krvavými výjevy a trhán na kusy válečnou vřavou, stejně jako kdysi celý Korejský poloostrov. Letím napříč kapitolami a ptám se sám sebe, kde to sakra jsem, jak jsem se tady ocitl? Na odpověď jsem do této chvíle nepřišel.

Leží před vámi složité čtení. Nekecám! Nedostanete nic zadarmo, nepočítejte, že vám příběh půjde naproti, to ani omylem. Chválím, nebo hejtuji? Obojí. Užíval jsem si bohatý slovník a cit pro poetické ztvárnění přírodní krásy, cítil jsem autorčinu něhu, ale i velkou bolest. Na druhou stranu jsem si musel knihu velmi opatrně dávkovat, protože mnohdy byl problém pochopit text a neztratit se ve vší té surreálnosti a snových představách. Bylo to jako jíst maso bez omáčky, sice ta suchá flákota do krku ne vždy klouzala dobře, ale i tak jsem si nakonec pochutnal.

Obrovské listy se ve větru převracejí a poletují, zatímco z náhle obnažených větví platanů se po kusech olupuje jejich bělavá kůže, jako by měly lupénku...

Rozloučení

Byl to silný, náročný zážitek. Ačkoliv kniha nemá ani 300 stran, cítím se jako bych přečetl macatou bichli, je toho ve mě nějak moc. Celý popletený se dostávám k závěru příběhu a za další stránkou na mě vykoukne doslov. Po jeho přečtení jsem jako u vytržení, protože dokázal složité změnit v jednoduché a pochopitelné. Překladatelka Petra Ben-Ari si za své procítěné a erudované shrnutí skutečností zaslouží palec nahoru.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.