Pozor na intelektuály! Tak by mělo znít zásadní ponaučení z tragického dvacátého století, jež vidělo miliony a miliony nevinných lidí obětovaných v dalekosáhlých plánech na zlepšení podmínek a kvality lidstva. Kdo jsou lidé, kteří připravovali myšlenkové podhoubí pokrokového, nového a lepšího světa? Vzdělanci a učenci? Nikoli. Většinou nadaní umělci, ale zároveň idealisté a kazatelé světské Utopie, a vždy velcí rétoři a geniální psavci, stačí si vzpomenout na Marxe: „soukromý majetek je krádež a proletariát může ztratit jen své okovy.” Johnson ve své nejslavnější a kontroverzní knize (aby ne, když je tolik potrefených) ukazuje brilantně na životě a díle známých osobností, jako Rousseau, Shelley, Marx, Ibsen, Tolstoj, Hemingway, Russell, Brecht, Sartre, Mailer, Chomsky a mnoho dalších, tu nejhorší z lidských nemocí, intelektualismus. Ono zvláštní přesvědčení polovzdělanců, že jsou povoláni rozumět všemu – morálce, politice, ekonomii, náboženství, filosofii i dějinám a světu, a ze svých amatérských představ si utkají syntézu světonázoru, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené a odbornost v jedné věci neznamená autoritu v disciplině odlišné. Co ale u kazatelů nového, lidštějšího světa překvapí nejvíc, je tak častá nelidskost a podlost jejich soukromého života, někdy dosahující až monstrózních rozměrů.

Sdílet 0