Fractal Noise (poškozená)

Kniha velmi dobrá, ale konec je šitý velmi horkou jehlou. 3/4 knihy autor buduje napětí a očekávání, aby se závěr odehrál ve dvou kratičkých kapitolách. Škoda, čekal jsem víc.

Fraktální šum je překvapivě drsným psychologickým thrillerem, který rozhodně není nějakým příjemným a oddychovým čtením s happy endem. Nabízí morálně nejednoznačné postavy, kdy zejména k hlavnímu hrdinovi budete pro jeho citové rozpoložení a otupělost mnohem snáze cítit soucit, než nějaké velké sympatie. Ostatní postavy mají sice jasně odlišené charaktery a mezi řádky prosvítají i jejich rozdílné motivace a mnohdy dost smutné a temné příběhové pozadí (leccos se dá domyslet i díky obsáhlým dodatkům v závěru knihy), ale převládají u nich spíš i vlivem situace vyhrocené negativní rysy. Paolini sympaticky vyplňuje prázdné místo ve velké mozaice svého fikčního světa, zároveň ale nechává mnohé otázky nezodpovězené. Po předchozích velkolepých událostech zde předestírá vlastně, vcelku komorní příběh, který je zaměřený na jednotlivce, jenž přišel o všechno, a přece v sobě nachází vůli pokračovat. Alexe Crichtona si možná nezamilujete tolik jako Paoliniho jiné hrdiny, ale fandit mu na (vlastně doslova) nadpozemsky náročné expedici budete rovněž. Žánrové fanoušky pak potěší množství narážek a odkazů na jiná díla (jedním z nich je ostatně příjmení hlavního hrdiny), které je v textu vyloženě potměšilá radost nacházet. Mne nejvíc pobavil název fiktivní kapely „Todash and the Boys,“ odkazující na ságu Temná věž od Stephena Kinga. Kniha pak obstojí jak coby samostatný román, uvádějící neznalé čtenáře do rozsáhlého universa, tak jako vítaný bonus těm, co s ním již měli tu čest.

Když jsem četl prequel Spát v moři hvězd, čekal jsem hodně. Co jsem dostal je něco jako film Sunshine / Ad Astra. Snaha o filozofii života, ztráty a obhajoba života. Ač jsem to dočetl, tak velké zklamání z vyhozených peněz.