Člověk bez duše, život bez smyslu

Filosofická antropologie je systematické zpracování problému lidského bytí a života. V soudobém chápání oba termíny (bytí a život) ve výkladu lidské reality splývají. Důvod je v tom, že soudobé antropologické reflexe jsou zatížené agnostickými restrikcemi, takže se příliš vážou na empirické metody. Autor této práce však navazuje na noetickou rehabilitaci neempirických metod (viz. J. Fuchs Iluze skeptiků), a proto může téma pojmout velkoryseji, metafyzicky. V metafyzickém zkoumání se ukazuje, že lidská realita má duální strukturu: kromě zkušenostního faktu života obsahuje i neempirický soubor principů života, který tvoří lidskou přirozenost. Zatímco život sám je bezprostředně evidentní, evidence přirozenosti může být jen zprostředkovaná, a sice nesnadným dokazování. Odměnou za námahu je mimo jiné výhoda, že nemusíme propadat až příliš jednoduchému redukování člověka na jeho život. Téma filosofické antropologie má tedy dvě základní části. V té první se postupně dokazují složky lidské přirozenosti. Tím se vysvětluje jak personální povaha lidských jedinců, tak i jejich základní identita. V druhé části se pak řeší hlavní problém osobního života, jímž je jeho celkový smysl. Výsledky metafyzického zkoumání člověka mají rozhodující vliv na úroveň etického myšlení. V něm jde především o to, jestli existuje nerelativizovaný mravní zákon, který ukazuje směr zdařilého života každého lidského jedince. Řešení tohoto klíčového problému etiky však přímo závisí na tom, zda má etik k dispozici vypracovaný pojem lidské přirozenosti či nikoli. Pokud nemá, je nemilosrdně odsouzen k relativizaci mravních hodnot. Ty se pak stávají hříčkou a rétorikou ozdobou mocenské svévole.

Sdílet