A tak tedy jdu...

Za mě kniha není čtivá. Moc jsem se na téma těšila, protože mám sama za sebou x poutí a téma mi připadá na knihu skvělé. Pan Dynybil ale z mého pohledu až zbytečně detailně vypisuje všechny názve vesnic, potoků, kostelů, což mě osobně zbytečně odtahuje od děje (a to umím španělsky, jak ty názvy musí brzdit ve čtení ostatní si neumím představit... s postupem knihy jsem je už přeskakovala). Další věc je podrobný popis jeho neduhů, každé bolesti, ranních nezáživných rituálů... Jako párkrát, to chápu, ale cca 44 etap muset znovu a znovu číst o jeho masírování údú a co přesně měl k snídani... Na druhou stranu se prakticky vůbec nesocializuje s poutníky... V jednom bodě na začátku mi svitla naděje, když mu jedna (i jemu) sympatická poutnice nabídla, že by druhý den mohli jít spolu- a to jsem si říkala, tak konečně bude nějaká interakce, zajímavý rozhovor, poznáme další osobu z příběhu- a pán jí řekl, že chce chodit sám. Já chápu lidi, co si přejí na cestě hlavně samotu, pro vlastní sebepoznání, ale i když mám zvířata ráda, tak tady jsem se reálně dozvěděla o cantabrijských kravách, než o ostatních poutnících... Upřímně mě hlavně konec trochu podebral- pán tam vyvyšuje svojí pouť nad cestou Hapeho Kerkelinga, který o ní napsal bestseller (obě knihy jsem přečetla hned za sebou). Je pravda, že ani jeden způsob jakým oba pánové pouť chodí mi není vlastní, ale to, že si nèkdo v restauraci objednává z "la carta", mi tedy pripadá jako dost zcestné hodnocení a porovnávání s tím jak "já jsem autentický", kdyz si dávám denně "menu del día"(kvůli ceně samozřejmě) a mít tedy v knize stokrát míchaný salát a 20 telecích řízků, to me tedy pobavilo. Nehledě na to, že spousta lidí si vaří samo v alberzích, nebo když spí venku tak na vařiči, takže bych také přidala porovnání s nimi, aby byl člověk spravedlivý, ne? A hanění Hapeho spaní po hotelech? Rozhodně se toho nebudu zastávat, ale alespoň nezvonil ve 12h u každého albergu, dvě hodiny před tím než otevírají? Tady je pánův respekt kde? Pucovat francouze za žvanění, a Švýcarku, za rozsvícené světlo toho se umí všimnout, ale že v alberzích potřebují čas na úklid a možná hodinu/dvě odpocinku, nebo se před otevřením najíst, to už poutníka tolik nezajímá... Stejně jako poutnici jsem dělala i dobrovolnici v alberzích a vím jak náročná a obětavá práce to je a občas tyhle projevy sobectví a nerespektu ze strany poutníků špatmě nesu. Ať si pan Dynybil zkusí i práci hospitalera v albergu (aby splatil službu, co mu ostatní dobrovolní hospitaleros poskytli) a věřím, že už ho nenapadne zvonit před otevírací hodinou. Taky se logicky rozčiluje nad poutníky co poslední cca 100km od Santiaga co mají malé nebo žádné batohy, jdou ve skupinkach, mají cestu zorganizovanou... Myslím, že pouť je o respektovaní se a akceptaci, že jiní to můžou mít jinak. Spousta lidí takhle začína, protože se bojí, neví co čekat a třeba právě tohle je pro ně první krok k tomu se stát tím nejpravějším poutníkem. Mě cesta taky zhořkla, když jsem celá smradlavá, špinavá, v zablácených botech a megabatohem začala potkávat dámy s nalakovanými nehty, natočenými vlasy, vyvoněné... Přišlo mi nefér, že i tyhle co jdou 100km a spí po hotelech budou mít stejnou compostelu jako já co se vláčím 800km od francouzskych hranic... A pak mě napadlo- a co ti poutníci co jdou už z Holandska, Polska, co jdou uz 2~3 mesíce přes x států, spí pod širákem, nesou dvakrát težší batoh než já...? Vážně se rady teď začneme porovnávat, kdo je víc? Já jsem já, vím co jsem překonala, co mě to stálo, jak moc na dno svých fyzických i psychických sil jsem si sáhnula a opravdu není nutné ani sobě aní ostatním kazit cestu tímhle hodnocením. Mimochodem stejně jako autor knihy taky vzal zavděk autobusem a taxislužbou batohů a víme, že k tomu měl své důvody, tak bych i od něj čekala trochu té otevřenosti a vzhledem k tomu, že neznáme životy, osudy ostatních, nevíme proč jde někdo bez batohu a druhý bos, tak za mě bych to bez těch soudů i ponechala... Takže shrnu- přečíst si knihu, aby měl člověk trochu představu, jak taková cesta může probýhat, být náročná, jaké na ní můžou být podmínky, k tomu myslím vcelku poslouží. Ale že bych v ní cítila duši camina, že bych se s pánem mohla trochu ztotožnit, že by mi v nějaké části třeba i ukápla slza, tak to bohužel ne. Mrzí mě, že to musím říct, ale za mě vcelku zklamání.