Ve svém strukturovaném životopise, publikovaném na Facebooku, uvádí jako stěžejní rok života hned ten první.
1992 - Začal jsem chodit na nočník. Dříve, než ostatní děti. Zde začíná éra mého chození.
Kromě chůze má rád také lidi – a právě za nimi se vydává na svých pěších poutích. Díky dobrodružnosti výprav cizími světy zažívá neobyčejné situace, o které se rád dělí s publikem. Ziburovy knihy (Pěšky mezi buddhisty a komunisty, 40 dní pěšky do Jeruzaléma) i přednášky jsou založeny především na humoru a nadsázce. Mimo jiné však v sobě nesou poselství o síle lidského ducha a nestíní úvahám nad dobrotou lidí.
