Vzpomínky na Ukrajinu E-kniha

Kniha se velmi rychle a čtivě četla. Jedná se o soubor povídek, 6 různých příběhů z 2. světové války na Ukrajině. Autorka je americká Ukrajinka a náměty pro povídky čerpala od svých příbuzných a známých. Kniha mne velmi mile překvapila, a rozhodně by mi nevadilo kdyby byla obsáhlejší...

Když se řekne druhá světová válka, mnoha čtenářům se vybaví západní fronta nebo hrůzy holocaustu. Vzpomínky na Ukrajinu jsou poměrně útlou knihou, která v šesti propojených povídkách otevírá téma, o němž se v běžné literatuře mluví mnohem méně – osudy obyčejných Ukrajinců uvězněných mezi dvěma totalitními režimy: nacistickým Německem a stalinským Sovětským svazem. Příběhy jsou inspirovány skutečnými vzpomínkami ukrajinské rodiny autorky. A právě v tom spočívá její hlavní síla. Nejde o klasický historický román s jedním hrdinou, ale o mozaiku lidských osudů. Válka tu není jen na frontě, ale všude – v domácnostech, v dílnách, na cestách, mezi rodinami. A právě slovo „rozhodnutí“ je pro celou knihu klíčové. Já jsem ji nedokázal odložit, přečetl jsem ji prakticky naráz, protože každá povídka končí tak, že musíte hned vědět, jak to dopadlo s dalšími. Koncepce a formát díla: Šest střípků jedné tragédie Povídky jsou řazeny chronologicky od roku 1942 až do konce války, od okupovaného Kyjeva přes mrazivý venkov až do pracovního tábora Wilhelmshagen v Německu s vyústěním v poválečném Bavorsku, kde postavy zjišťují, že konec války neznamená konec strachu. Forma umožňuje autorce střídat perspektivy – od dospělých až po malé děti. Pro mě bylo nejsilnější, jak na sebe postavy navazují – co jedna ztratí, druhá nachází. Detailní rozbor děje a psychologie postav Největší silou knihy jsou její hrdinové. Obyčejní lidé, do jejichž životů vtrhly dějiny. A hlavní postavou všech příběhů je pro mě strach. Strach, který je všudypřítomný. Larysa: Vzdor vetkaný do látky Jednou z nejvýraznějších postav je Larysa, krejčová a vyšívačka. Její příběh ukazuje, že odpor nemusí mít podobu zbraně. V ruinách své dílny, obklopena nepřáteli, ukrývá svůj vzdor do výšivek. Jehla a nit se stávají prostředkem odporu, skrze tradiční vzory se snaží zachovat identitu národa. U Larysy jsem měl celou dobu sevřený žaludek. Pasáže, kde prožívá strach hraničící s fyzickou bolestí, berou dech. Nejvíc na mě dolehla ta maličkost – jakou cenu má jeden steh, když vás může stát život. Její hrdinství není velké gesto, ale něco tichého a skrytého – a právě proto s sebou nese otázku, za jakou cenu lze dělat odboj jehlou. Mychajlo: Ztracené iluze domova Je to voják Rudé armády vracející se na Štědrý den z východní fronty na Ukrajinu. Autorka mistrně pracuje s kontrastem Vánoc jako symbolu bezpečí a reality zničené domoviny. Na cestě vidí hlad, vypálené vesnice, ženy nucené spolupracovat s Němci. Je to především Ukrajinec. U Mychajla jsem cítil největší prázdnotu. Těší se domů na světlo svíček a najde jen spáleniště. Jeho příběh je pro mě nejsilnější sondou do morálky knihy – uvědoměním, že nepřítel není jen Němec a válka není o dvou týmech, dobrém a špatném. Její skutečný dopad se ukáže až v tom, co po ní zůstane – v prázdných domech, zničených rodinách, strachu a v lidech, kteří už nikdy nebudou stejní jako před válkou. Marusja a partyzánská linka: Syrový boj o život Vrcholem napětí je scéna, kdy Marusju a její rodinu brzy ráno probudí nacisté pátrající po jejím bratrovi – partyzánovi. Rodina má vteřiny na rozhodnutí, které znamená život nebo smrt. U Marusji jsem doslova zadržoval dech. Autorka zde záměrně tlumí vnitřní emoce postav. Děj je rychlý, úsečný a napjatý k prasknutí. Tím nutí čtenáře, aby si prázdný prostor vyplnil vlastním děsem. Pro mě působí ze všech nejvíc thrillerově. Ten moment, kdy v kuchyni na stole leží chléb a za dveřmi stojí vojáci, jsem prožíval fyzicky. Lida: Zločin očima nevinnosti Zdaleka nejdrtivější dopad na mě měl příběh z pracovního tábora vyprávěný očima malé holčičky Lidy. Dětští vypravěči jsou sázka na silné emoce, ale tady Lucyk Bergerová exceluje. Při čtení těchto pasáží jsem pociťoval téměř fyzický smutek a tíseň. Propastný rozdíl mezi brutalitou událostí a nevinností, s jakou je dítě nuceno přijmout je jako svou realitu, byl pro mě nejsrdcervoucnějším momentem sbírky. Wilhelmshagen: Důstojnost v pracovním táboře Povídka z pracovního tábora Wilhelmshagen v Německu pro mě byla nejponižující. Už nejde o bomby, ale o každodenní boj o to zůstat člověkem. Zaujalo mě, jak autorka ukazuje důležitost maličkostí – kousek chleba, suché boty, možnost schovat se v lese. Cítil jsem neustálý hlad a zimu, která sálá ze stránek. Je to vyprávění o tom, jak se z lidí stávají čísla, a přesto si někdo schová jehlu nebo kousek látky jako vzpomínku na domov. Bavorsko 1945: Konec, který není koncem Poslední povídka z poválečného Bavorska, z tábora pro vysídlence, pro mě byla nejemotivnější v jiném smyslu. Po letech hrůzy přichází moment, kdy válka oficiálně skončila, ale strach neskončil. Postavy zjišťují, že se nemohou vrátit domů, protože doma je znovu Sovětský svaz. Tady jsem měl poprvé husí kůži z nečekané laskavosti – z toho, že i po všem ještě existuje dobro. Pro mě je to záblesk naděje a pochopení, že naděje není velký projev, ale to, že si rodina zase sedne ke společnému stolu. Atmosféra, emoce a dojmy Kdybych to měl shrnout do jednoho spojení, je to „krásné, ale smutné“. Tiché, skličující, emočně velmi vyčerpávající, ale důstojné čtení. Sálá z něj chlad východní Evropy, hlad, paranoia a strach, kdy nemůžete věřit ani sousedovi. Zároveň celým dílem prostupuje nezdolná naděje. Autorka používá přirovnání, že je to příběh v duchu boje Davida a Goliáše. Ukazuje hlubokou odolnost lidského ducha – schopnost najít záblesk světla i v těch nejtemnějších koutech lidské existence a schopnost odpouštět. Styl psaní a technické zpracování Styl bych charakterizoval jako úsporný, nepřikrášlený a o to více úderný. Autorka se nevyžívá v melodramatu, tragédii podává stroze, čímž umocňuje její realističnost. Velmi pozitivně hodnotím doprovodný materiál – osobní předmluvu, mapu a slovníček ukrajinských pojmů, které dodávají fikci dokumentární autentičnost. Místy je styl zkratkovitý, děj dělá časové skoky a některé osudy působí nedořešeně. Co na knize funguje nejlépe: 1. Neobvyklý pohled. Ukrajinská perspektiva, o které se běžně mlčí, a její bolestná aktuálnost. 2. Emoce, ne jen fakta. Od tiché rezistence švadleny až po naivitu dítěte v táboře – silný emocionální dopad. 3. Rodinný základ. To, že příběhy vycházejí z rodiny autorky, dodává osobní rozměr mezi fikcí a svědectvím. Není to vykonstruovaný hollywoodský příběh, ale hmatatelná historie. 4. Různorodost úhlů pohledu. Střídání vypravěčů – voják, krejčová, dítě, partyzáni – dává plastický a ucelený pohled na válku ze všech možných stran společnosti. Co může být slabší stránkou: 1. Povídková forma. Pro čtenáře čekajícího jeden souvislý román může být roztříštěnost frustrující. 2. Zkratkovitý děj. Na 176 stranách nemohou postavy dostat tolik prostoru, některé linky působí otevřeně. 3. Náročné čtení. Brutalita a beznaděj některých pasáží, zejména osud malé Lidy, mohou být pro citlivější povahy až příliš skličující – není to odpočinková literatura. 4. Otázka autenticity. Jde o literární zpracování zprostředkované přes generace, ne o doslovné svědectví. Historie, která není černobílá: Kniha nepředkládá jednoduchý obraz rozdělený na „ty dobré a ty zlé“. Ukazuje, že Ukrajinci se po zkušenostech se Stalinem mohli zpočátku dívat na Němce jako na osvoboditele, aby zjistili, že i nacisté je považují za podřadné. Nevyhýbá se ani napětí mezi Ukrajinci, Poláky a Židy. Je to cenné právě proto, že ukazuje dějiny východní Evropy ne černobíle – i když stále jde o beletrii, ne o akademické dějiny. Celkový dojem a verdikt: Vzpomínky na Ukrajinu nejsou největším románem o druhé světové válce. Je to malá kniha s velkým tématem. Její hodnota je v připomínce lidí, kteří se ztrácejí za názvy armád a operací. Každý příběh představuje jiný způsob přežití – někdo vzdoruje prací, jiný musí čelit rozpadu domova, další se rozhoduje v kuchyni za přítomnosti pušek. Knihu bych doporučil čtenářům, kteří mají rádi historii podle skutečných událostí a chtějí válku vidět z jiného úhlu než ze západní fronty. Není to kniha pro toho, kdo hledá čtyřsetstránkový román s jednou postavou. Největší síla spočívá v tom, že za slovem „válka“ nenechává jen mapy a uniformy. Ukazuje člověka, který se bojí, který ztratil, který musí mlčet, který se rozhodne vzdorovat a který, i když se vše rozpadá, hledá důvod pokračovat. Na závěr bych použil citát autorky: „Rusko se už po tisíce let snaží vymazat Ukrajinu z mapy světa. Zatím neúspěšně. Teď jsem to já, kdo bere svůj kámen a hází ho na Goliáše.“