Vzpomínáme na Sama Neilla. Ve svých memoárech zachytil humor, nejistotu i chuť žít

Sam Neill zemřel 13. července v Sydney ve věku 78 let. Jeho odchod byl náhlý a neočekávaný. Rodina zároveň uvedla, že v době smrti už nebyl onkologickým pacientem, přestože se v minulosti léčil s rakovinou. 

Než se stal mezinárodně známým hercem, vedla jeho cesta k filmu z druhé strany kamery.

Od dokumentárních filmů k herectví

Sam Neill se narodil v roce 1947 v Omaghu v severoirském hrabství Tyrone. Když mu bylo sedm let, přestěhovala se rodina na Nový Zéland. První rok strávili v Christchurchi, poté se usadili poblíž Dunedinu, rodného města jeho otce. Do Christchurch se Neill později vrátil jako student internátní školy Christ’s College.

Na univerzitě studoval anglickou literaturu a věnoval se divadlu. Jeho cesta k filmu ale nevedla přímo před kameru. Po studiích nastoupil do Novozélandské národní filmové jednotky, kde nejprve získával zkušenosti ve střižně a na dalších pozicích a později začal sám psát a režírovat dokumentární snímky.

Za svou první pořádnou filmovou roli Neill ve vzpomínkách označuje postavu kněze v televizním snímku Ashes režiséra Barryho Barclaye. Právě v něm si ho všimli Roger Donaldson a Ian Mune, kteří připravovali politické drama Sleeping Dogs. Neill v něm roku 1977 získal hlavní roli – přestože neměl herecké vzdělání a sám pochyboval, zda takový úkol zvládne.

Sleeping Dogs se stalo průlomem v jeho kariéře a zároveň jedním z důležitých filmů nově se formující novozélandské kinematografie. Brzy následovala australská Moje skvělá kariéra a poté role, které Neilla postupně zavedly před kamery v Austrálii, Evropě i Hollywoodu.

Nejosobnější obraz Sama Neilla však nenabízejí jeho filmové role, ale memoáry Už jsem vám to vyprávěl?, v nichž se představuje především jako sebeironický a pozorný vypravěč.

„Můj táta vysedává v karavanech“

Sam Neill otevírá svou knihu příhodou z dětství nejmladší dcery Eleny. Když se jí učitelka zeptala, čím se její otec živí, odpověděla podle něj zcela přesně: 

„Můj táta vysedává v karavanech.“
(Už jsem vám to vyprávěl?, s. 9)

Slavný herec mohl začít vzpomínáním na červené koberce, velké režiséry nebo první významnou roli. Místo toho popisuje dlouhé hodiny strávené v obytném přívěsu poblíž filmového placu. Čte noviny, pije čaj a čeká, až někdo zaklepe na dveře a oznámí mu, že je čas jít před kameru.

Už první stránky tak prozrazují, jakým vypravěčem Sam Neill je. Svou profesi nechce zahalovat tajemstvím ani vznešenými řečmi o umění. Herectví v jeho podání znamená talent a soustředění, ale také množství čekání, náhod, nejistoty a lidí, kteří se snaží společně vytvořit něco, co může, ale také nemusí, fungovat.

Kniha napsaná ve spěchu

Memoáry vznikly během několika měsíců roku 2022, kdy se Sam Neill léčil s rakovinou krve. Náhle měl mnohem více času než dříve, ale zároveň nevěděl, kolik času mu vlastně zbývá. Na začátku knihy se sám sebe ptá, pro koho píše. Pro své děti a vnoučata? Pro čtenáře, kteří by mohli být zvědaví na život filmového herce? Nakonec dospěje k jednoduché odpovědi: píše především pro sebe.

Zaznamenávání vzpomínek pro něj představovalo způsob, jak na chvíli uniknout nemocničním vyšetřením, léčbě a nejistotě. Jak sám říká, psaní pro něj bylo balzámem, který odváděl pozornost od nepříjemných věcí. Právě okolnosti vzniku dávají knize neobvyklý rytmus. Nejde o přísně chronologický životopis, v němž jeden rok spořádaně následuje za druhým. Neill přechází mezi dětstvím, filmovými rolemi, rodinnými příběhy, vínem, přáteli a zdánlivě nepodstatnými historkami. Jedna vzpomínka přivolá další, jako když se rozhovor u večeře protáhne dlouho do noci.

Mnohem víc než muž od dinosaurů

Sam Neill si získal celosvětovou popularitu jako doktor Alan Grant v Jurském parku. Jeho kariéra však zahrnovala také významné snímky Úplné bezvětří, Hon na ponorku, Piano nebo Horizont události a seriály jako Tudorovci, Gangy z Birminghamu nebo Živel. To je však jen zlomek z jeho bohaté kariéry. Pohyboval se mezi velkými dobrodružnými filmy, historickými dramaty, horory i komediemi, aniž by se nechal zaškatulkovat do jediného typu rolí.

Také v memoárech se objevují jména, která by vystačila na několik hollywoodských biografií: Meryl Streep, Isabelle Adjani, Jeff Goldblum, Sean Connery, Steven Spielberg, Jane Campion, Nicole Kidman a řada dalších. Nejzajímavější však není množství slavných osobností, ale způsob, jakým o nich Neill píše. Všímá si jejich práce, zvláštností, laskavosti i situací, v nichž byli stejně nejistí nebo zranitelní jako kdokoli jiný. Často věnuje více prostoru lidem kolem než sobě samému.

Dokáže vyprávět o významné filmové zkušenosti, aby ji vzápětí shodil drobnou poznámkou na svůj účet. Vedle respektu k hereckému řemeslu si zachovává zdravou nedůvěru k celebritám – včetně sebe samého.

Jídlo, víno, přátelé a smích

Druhou velkou částí Neillova života bylo vinařství. V oblasti Central Otago na Novém Zélandu založil značku Two Paddocks, spojenou především s vínem Pinot Noir.

Ani zde si neodpustí nadsázku. Two Paddocks představuje jako největšího světového výrobce prvotřídního organického pinotu, přestože čtenář okamžitě pozná, že okázalá formulace míří především na samotného majitele. Za vtipy se ale skrývá skutečná znalost vinařství, respekt ke krajině a práce budovaná po mnoho let. 

Víno pro Neilla není luxusní doplněk hereckého života. Je spojeno s domovem, rodinnou historií, přátelstvím a obyčejnou radostí ze společného stolování. Když během léčby dočasně ztratí čich a chuť, uvědomí si, jak úzce pro něj chuť k jídlu souvisí s chutí žít.

„Jídlo, víno, přátelé, smích – to je život.“
(Už jsem vám to vyprávěl?, s. 312)

V jediné větě je obsažena velká část celé knihy. Neill nepředkládá složitou životní filozofii. To podstatné nachází v blízkosti druhých lidí, dobře vykonané práci, krajině, zvířatech, jídle a příbězích, kterým stojí za to naslouchat.

Telefonát, který změnil závěr knihy

Jedna z nejsilnějších kapitol vzniká téměř v přímém přenosu. Sam Neill čeká na výsledek PET vyšetření, které má ukázat, zda nová léčba funguje. Píše během čekání a čtenáře nechává čekat spolu s ním. Když telefon konečně zazvoní, dozvídá se, že je v plné metabolické remisi a nádory zmizely. V několika odstavcích se promění celý význam knihy. Text, který mohl vznikat jako loučení, se stává návratem k budoucnosti. Neill reaguje přesně ve svém stylu. Bez velkého patosu, zato s úlevou, nevěřícným humorem a prohlášením, že má v úmyslu žít „dál a dál“.

Bylo by proto zavádějící označovat Už jsem vám to vyprávěl? za poslední zpověď nebo předem připravenou závěť. Kniha vznikla v blízkosti smrti, ale není knihou o umírání. Je o člověku, který se v období nejistoty obrací ke všemu, co měl na životě rád.

Sam Neill po sobě zanechal množství nezapomenutelných rolí. Ve svých memoárech však zachytil ještě něco osobnějšího: svůj hlas – vřelý, sebeironický, pozorný k druhým a plný touhy vyprávět.