Naše matka – dusivé pokračování, které zraje k dokonalosti | RECENZE

Otče v hrobě náš řekni jak se máš...

Nové ledové teritorium

Jana Kippová přitahuje problémy stejně spolehlivě jako umyté auto holubí trus, což není novinka, a její bratr – dvojče –, na tom není o moc lépe. Jejich matka to má už za sebou a i když svým potomkům, za života, nedala moc lásky, alespoň jim darovala rodný dům. Oba sourozenci se vydávají do vesnice Kukkojärvi, kde se koná matčin pohřeb. Hodně rychle vyjde najevo, že místní obyvatelé patří do náboženské skupiny, nápadně připomínající sektu, vedené ohnivým pastorem Silasem. 

Zatímco bratr do vesnické smečky zapadne téměř okamžitě, Jana se do sekty úplně nezamiluje, což vede k tomu, že pro pastora Silase se brzy stane trnem v oku, kterého je potřeba se zbavit. A tak začíná boj, díky kterému se na povrch vykydá spousta hnoje a několik podobně smradlavých kostlivců. Kukkojärvi je země zaslíbená!

Magda byla odtažitá, cynická a divoká. Někdy stěží odpověděla na pozdrav. Byla smutná deprimovaná a všeobecně nemožná. Ale i tak na ní bylo něco zdravého...

Konečně zase doma

Úplně jsem zapomněl na Karinin styl. Otevřel jsem knihu, dostal nafackováno gramatickou nekázní a po chvíli se mi tvář proměnila v karikaturu úsměvu, byl jsem zase doma. První díl ukázal, co je autorka zač, rázně vysvětlil, že tady se s konvencemi a pravidly vytírá zadnice, a to samé platí i pro díl číslo dva. Komu nesedla jednička, ten může dvojku vesele ignorovat.

Spolykal jsem pestrý koktejl skládající se z valia, haldolu a percocetu a zapil to pro jistotu nemrznoucí směsí, abych byl schopný unést míru deprese, která na mě stříkala ze všech světových stran. Jana Kippová je mojí ledovou láskou, je to padesátikilová železná lady, kterou by nerozhodil ani atomový hřib. Je to jedna z nejpovedenějších a nejpropracovanějších ženských postav, které je moje chorá hlava si schopna vybavit.

Ten první byl moje dvojče. Ten druhý moje dvojčecí duše. Oba se najednou odvolávali na boha a oba to se mnou ukončili. Nechť tě bůh provází...

Tohle není konec

Příběh je syrovější než tatarák a je plný hnusu, šedi, zimy a všech lidských špatností, na které ani nechcete myslet. Je to odporně krásná literatura, která mě umí rozesmát a zároveň zamrazit do sedačky, je to něco co chci číst, je to něco díky čemu chci žít. Dneska jsem nabitý čistou chválou a jakákoliv kritika ze mě vyprchala a drží se na míle daleko. V tuto chvíli je mi opět 17 let a já sedím vedle své dívky s poměrně nápadnou erekcí, přičemž mi hlavou kolují samé hříšné myšlenky. Kniha nezačíná vůbec pěkně a ani konec není zrovna roztomilý. Jediné hezké na tom je, že existuje třetí díl, na který když pomyslím, neubráním se Pavlovovu reflexu a slintám si na klávesnici. Těšíte se také? Tak zase někdy příště. Na přečtenou