3.8 z 5 hvězdiček
pevná vazbaMůry: něžné poletování kolem těžkých témat | RECENZE
Věřím, že nejsem jediná, na koho kniha s výrazně modrou obálkou s ilustrací rozbitých keramických hrnečků, volala dávno před tím, než vůbec vyšla. Silně ve mně evokovala pocit, že půjde o další kvalitní český počin a nespletla jsem se ani v nejmenším.
Můry poodkrývají osud dvou sourozenců – Kryštofa a jeho mladší sestřičky Idy, kteří se ocitnou v situaci, do níž by se žádné dítě nikdy dostat nemělo. Zmizí jim máma a oni se o sebe musí sami postarat tak, aby nikdo nepoznal, že je u nich něco špatně. Protože co kdyby se máma vrátila. A ona slíbila, že se vrátí.
5.0 z 5 hvězdiček
pevná vazbaZmizení matky, spousta nepochopení, dva sourozenci a touha zůstat spolu – v kulisách města, kde mají jména jen ti, kteří si je zaslouží.Kryštof a Ida po matčině zmizení zůstávají sami a jejich svět se začíná rozpadat....
„Kryštůfku, ty pláčeš?“
„Nebrečím, jen je mi zima.“
„Zima?“ zopakuje nechápavě Ida a sedá si vedle mě.
Třesu se únavou i strachy. Měl bych ji chránit, ale nevím jak. Měl bych najít mámu, ale nevím, kde začít. Měl bych někomu říct o pomoc, ale bojím se.
„Máma se nechce vrátit?“
„Nevím.“
„Neboj se! Já se taky nebojím. Ani tmy se nebojím, když mám svítilnu a tebe.“
Dny plynou a Ida s Kryštofem se protloukají svým dětským životem, jak dokážou. Tu něco vyžebrají, tam zase vymění, potají si „vypůjčí”, postupně si vypěstují specifické vztahy s lidmi z jejich domu a okolních ulic. Řeší věci naprosto všední, ale pro ně vzhledem k jejich věku úplně cizí, někdy bravurně, jindy s dětskou neobratností.
Když se za námi zavřou dveře a stojíme v chodbě, dojde mi, že jsme si z krámu kromě pomeranče nic neodnesli. Přitom jsem slíbil, že se o nás postarám. A tak mi zbývá poslední trik, říct sousedce s malými dvojčaty z druhého patra, že máma vaří guláš a že nám chybí dvě brambory.
Domů se vracím s bramborami a tabulkou čokolády. Řekl jsem totiž, že ten guláš je narozeninový – pro Idu. Taky jsem se od ní dozvěděl, že je máma na řadě v úklidu chodby a vytřeno mělo být už včera.
Jak už jste vypozorovali v úryvku, příběh je vyprávěn očima Kryštofa, který, ač v těle malého kluka, se s jejich neštěstím vypořádává hrdinstvím hodným pořádného chlapa. Převezme na sebe veškerou zodpovědnost a s láskou opečovává svou mladší sestřičku, přičemž stále myslí i na to, aby ochránil nejen je dva samotné, ale i dobré jméno jejich matky.
Ve svém krátkém instagramovém příspěvku o knize jsem uvedla, že číst Můry bylo jako začít Majerovou, pokračovat Soukupovou, Dvořákovou a skončit Třeštíkovou. A psala jsem to ve vší úctě k těmto autorkám, opravdu. Když jsem se do příběhu dvou skoro sirotků začetla, vrátilo mě to na chvilku zpátky do dětství, kdy jsem četla Robinsonku od Marie Majerové. Petra Soukupová a její Klub divných dětí měly zase podobnou atmosféru a taky tak skvěle vystihnuté dětské myšlení a vyjadřování. A co se týče Petry Dvořákové a Radky Třeštíkové, vím a uvědomuju si, že to zní jako pověstné míchání jablek s hruškami a možná si teď říkáte, jestli nejsem blázen, ale ta lehkost, se kterou umí tyto autorky podávat těžká témata, a čtivost, kterou text obdaří, ta je jim vlastní oběma.
Všechna tato pozitiva obsáhla ve svém díle i Eva Střihavková. O Idě a Kryštofovi bych mohla číst ještě další dny a týdny. A věřte mi, že nepřeháním, když přiznávám, že mi Můry konečně pomohly přerušit mou nečtecí pauzu.
Z Evy Střihavkové jako autorky cítím, že má nekonečnou zásobu skvělých námětů, což mi kromě její tvorby potvrzuje i to, jak ji vnímám jako osobu. Ale dobrý nápad nebo motiv někdy nestačí. Mnohdy právě výborná myšlenka může u čtenářů nastavit laťku očekávání vysoko a po dočtení přichází spíš frustrace než pocit uspokojení a fascinace nad skvěle odvedeným literárním počinem. Nicméně Můry nejsou ten případ. Od námětu, přes zpracování, po emoce, které ve čtenáři vyvolají, to, jak příběh plyne, i samotný závěr a rozuzlení je zde vše zvládnuto na čistou jedničku.
Zmínila jsem emoce, a právě těch jsem se před čtením bála. Od té doby, co jsem mámou, se raději vyhýbám tématům, v nichž je ubližováno dětem, a to jakýmkoliv způsobem. Zároveň téma mateřství je tak strašně křehké, brnká na tak citlivou strunu a konkrétně ve mně otevírá i spoustu nejistoty, melancholie a pochybností ohledně mě samotné, že jsem si nebyla jistá, jestli si čtením neukrajuji moc velké sousto. Ale stačilo pár stránek a došlo mi, že tohle nebude žádná pračka s programem na ždímání emocí, jen takové nenásilné poletování nad tématem rodiny a mezilidských vztahů. Tak akorát, aby vás to vtáhlo a zasáhlo, kde má, ale zároveň nesejmulo na týden dopředu.
Na závěr bych ráda Můry doporučila tomu správnému čtenáři. Ale dumám nad tím už několik dní a vlastně nevím. Máte rádi rodinná dramata, současné české autorky, které jsem zmínila výše, a zároveň je vám sympatická myšlenka číst příběh ne úplně vzdálený Oliveru Twistovi? Tak to určitě zkuste. Já nelituji a už teď se těším, až okusím další tvorbu Evy Střihavkové.
Mohlo by vás zajímat
5.0 z 5 hvězdiček
pevná vazbaZmizení matky, spousta nepochopení, dva sourozenci a touha zůstat spolu – v kulisách města, kde mají jména jen ti, kteří si je...
Nejnovější články
-
Co číst v červnu: 6 příběhů, kvůli kterým budete ponocovat
Výběr knižních novinek pro měsíc červen, které budou ideálním společníkem třeba na blížící se letní dovolenou, je opravdu...
-
Edice Kapesní komiksové klenoty dokazuje, že komiksy nemusí být jen drahý koníček pro vyvolené
O komiksech se často říká jedna věc: Jakmile jim propadnete, připravte se na velmi drahou zábavu. A popravdě je na tom hodně pravdy,...
-
Ďábel nosí Pradu 2: návrat plný módy, nostalgie a nevyužitého potenciálu | FILMOVÁ RECENZE
K některým filmům se nevracíme proto, že jsou dobré, ale protože vyvolaly nějakou náladu, vzpomínku nebo třeba chuť obléct si hezčí...