Struny naděje rozehrávají příběh o traumatu, lásce a druhých šancích | RECENZE

Třiadvacetiletá Maddison si životem nese neviditelné, ale o to těžší břemeno. Její matka sice prohrála dlouhý boj s alkoholismem, ale v Maddisonině mysli dál přežívá její krutý hlas. Hlas, který jí od dětství opakoval, že je hloupá, neschopná a nic si nezaslouží. Maddison před svými démony utíká k práci v chicagském baru a k jediné věci, která jí dává pocit svobody: ke hře na kytaru a skládání vlastních písní.

Když jí po matčině smrti strýc Brian, úspěšný hudebník, nabídne bezpečné útočiště na své chatě v Tennessee, Maddison váhá. Povzbuzena slovy blízkého přítele Stevea se však nakonec rozhodne opustit rodné Chicago a vydat se vstříc neznámu. Netuší, že ta největší životní výzva na ni čeká přímo v koupelně strýcova domu. Právě tam totiž jednoho rána potkává šestadvacetiletého Natea – motorkáře, kterému Brian poskytl střechu nad hlavou, protože i on si nese bolestnou rodinnou minulost.

Dvě zlomené duše a jedno zrcadlo

Vztahová linka mezi Maddison a Nateem nese klasické rysy oblíbeného motivu „enemies to lovers“. Autorka však tomuto známému schématu dodává nečekanou psychologickou hloubku. Mezi postavami to od prvního okamžiku jiskří napětím, ale brzy je jasné, že nejde jen o romantické vzplanutí. Maddison a Nate jsou dvě hluboce raněné bytosti, které v sobě navzájem zrcadlí svou bolest, strachy i touhu znovu někomu důvěřovat.

Proč si knihu přečíst?

Na knize je nejsilnější právě způsob, jakým ukazuje Maddisoninu cestu k sobě samé. Nejde o náhlé uzdravení ani jednoduché řešení všech problémů, ale o pomalý proces, během něhož se hlavní hrdinka učí utišit hlas své matky a začít žít život podle sebe. Brian i Nate pro ni představují oporu, kterou dlouho potřebovala – každý jiným způsobem, ale oba s důležitým místem v jejím příběhu.

Pokud máte rádi New Adult romány ve stylu Colleen Hoover, v nichž nechybí emoce, bolestná minulost, romantické napětí ani druhé šance, Struny naděje by vám neměly uniknout. Je to příběh o tom, že i zlomení lidé mohou znovu najít svůj hlas – a možná právě díky druhým uslyšet, že si zaslouží víc, než jim kdysi někdo namluvil.