Knižní reparát: Bůh pláče potichu

Pojďme si tedy společně připomenout díl první, který nás seznámil se čtveřicí mladých lidí, jimž osud nachystal více překážek, než by si zasloužili. Anna, Philip, Stella, Everett byli dříve přáteli, ale nyní jsou jejich vztahy poznamenány neštěstím a zdají se být křehčí než kdy dříve.

Pamatujete si, kdo se o Annu staral, když byla v těžkém stavu v nemocnici?
Co se stalo mezi Stellou a Philipem?

„Kde jsi byl poslední tři roky?“ Její hlas se skoro ztrácel, jako by sama nevěděla, jestli chce tu odpověď vlastně slyšet. Phillip, který odpověď očividně znal, se s výdechem opřel o zeď, zatímco Anna a Stella s napětím očekávaly, co Everett řekne. Everett si nejdříve nervózně odkašlal. „Byl jsem v Afghánistánu. A zase se tam vracím, jakmile tady vyřídím, co je potřeba.“

Anna je člověk, který neměl v životě vůbec štěstí. Dětské domovy, smrt dítěte, ztráta manžela… Přesto nebo možná právě proto se uzavřela do sebe a má pocit, že musí vše zvládnout sama. Domnívá se, že její starosti by byly pro ostatní jen přítěží, a tak si mnohdy na svá bedra vezme příliš. Po mnoha náročných dnech a nocích skončí na jednotce intenzivní péče. Kromě jejích blízkých jí v nemocnici poskytne útěchu a pomocnou ruku doktor Hoffmann. Anna však dlouhou dobu netuší, co vše se za jeho péčí skrývá. 

Stella s Phillipem se nepopiratelně přitahují, přesto si nejsou jisti, jak se mají k sobě chovat a jak vztah mezi sebou uchopit. Jsou si nejistí, proto spolu občas hrají podivné hry, jednou předstírají nezájem, podruhé se společně oddávají vášni. Zkrátka jako v opravdovém životě. Pak ale přichází Štědrý den, kdy se Stella odhodlá rozhodnout o tom, jak to mezi nimi půjde dál. Philip má stejnou vizi, oba však svůj vztah chtějí posunout jiným směrem…

Pokračování knihy Bůh pláče potichu se nese ve stejně melancholickém duchu jako díl první. Vaše emoce opět podstoupí náročnou zkoušku během zjišťování dalších podrobností ze života Anny a jejích přátel. Jedno vám během čtení bude jasné: Nic není jisté. Vůbec nic.

Minuty ubíhaly, ale Anna nebyla schopná žádné reakce, žádného pohybu. Seděla nehybně na své posteli a tiskla si dopis k hrudi. V hlavě měla prázdno. Cítila, že její naděje se roztříštila jako sklenice, když dopadne na tvrdou podlahu. Studená vlna zalila její srdce. Pochopila, že Everett a ona už nikdy nebudou těmi, jimiž bývali kdysi Byla bláhová, když si myslela, že může jednoduše posunout ručičky hodinek nazpátek a tím vrátit čas. Byla naivní, když někde ve skrytu srdce doufala, že své druhé dítě vychová s Everettem. Opět ji zklamal.