Babička, která projela svět na kole

Babička Maru se ve svých devadesáti letech rozhodne sednout na kolo a vydat se hledat vnuka, kterého shodou okolností nikdy nepoznala. Nemá podrobný plán ani jistotu, že ho skutečně najde. Spoléhá hlavně na svou intuici, na laskavost lidí, které cestou potká, a na své staré kolo. Její cesta ale není jen hledáním člena rodiny. Je především sérií krásných setkání s lidmi, kterým dokáže předat svůj životní nadhled, moudrost a neuvěřitelný klid. Příběh sám o sobě je moc hezký, ale podle mě není tím nejdůležitějším, co tahle kniha nabízí. Mnohem víc mě oslovily myšlenky, které Maru prostřednictvím svých rozhovorů předává lidem kolem sebe. Jsou jednoduché, ale zároveň velmi hluboké. Člověk se při čtení několikrát zastaví a začne přemýšlet nad vlastním životem, nad tím, co je vlastně důležité, jestli se zbytečně za něčím nehoní nebo jestli nezapomíná žít tady a teď. Právě tohle ve mně kniha zanechala nejvíc. Maru je nádherně napsaná postava. Nejen tím, co všechno během života prožila, ale hlavně tím, jak přistupuje ke stáří. Nesálá z ní rezignace ani smutek. Naopak. Vyzařuje z ní obrovský klid, nadhled, laskavost a radost z obyčejných věcí. Je to přesně ten typ člověka, se kterým byste si chtěli sednout na lavičku, dát si čaj a několik hodin si jen povídat. A přiznám se, že jsem si během čtení několikrát říkala, že bych jednou chtěla zestárnout právě takhle. Nikam nespěchat, umět si užít každý okamžik a být vnitřně smířená sama se sebou. To je asi to největší poselství, které jsem si z knihy odnesla. Styl autora mě moc bavil. Nepotřebuje složitou zápletku, velké množství dějových linek ani dlouhé popisy prostředí. Přesto jsem měla pocit, že jsem součástí celé cesty a že jedu na kole společně s Maru. Dialogy jsou na první pohled obyčejné, ale skrývají v sobě velkou moudrost. Právě v té jednoduchosti je podle mě síla celé knihy. Osobně bych ji zařadila mezi knihy jako Muž jménem Ove nebo Dalajlamova kočka. Ne proto, že by byly stejné příběhem, ale proto, jaký ve mně zanechaly pocit. Takový ten zvláštní klid, pohodu a víru v lidi. Po dočtení jsem měla pocit, že se mi nějak lehčeji dýchá a že svět možná přece jen není tak uspěchaný, jak se někdy zdá. Myslím, že je to jedna z těch knih, které člověk nečte kvůli ději, ale kvůli pocitu, který v něm zůstane ještě dlouho po dočtení poslední stránky. A přesně takové knihy mám moc ráda.