Když voláš moje jméno

Smutný, ale krásný příběh se závěrem, který naznačuje naději. Kniha o hledání lásky, štěstí a radosti v těžkých dobách. Autentické svědectví z prostředí gay komunity v New Yorku v době vrcholící epidemie AIDS v roce 1990. A v něm dva 18letí gay kluci, kteří právě vstupují do života (každý zvlášť, jde o dva paralelní příběhy) a hledají své místo, své štěstí. Kniha nabitá reáliemi NY a kulturními odkazy na muziku, celebrity, módu, gay bary a vůbec celý způsob života gay komunity v 80. a 90. letech. A nad tím vším se vznášející strach z AIDS, se kterým si tehdy nikdo nevěděl rady, smrt byla všudypřítomná. Kniha byla pro mě velkým nostalgickým připomenutím mého mládí, protože jsem stejně jako hlavní hrdinové vstupoval do života v té době, žil podobnými pocity, nadějemi a obavami , radostmi i láskami. Připomnělo mi to dobu, kdy se člověk s jinou orientací musel rozhodovat mezi tím žít ve skrytu a ve lži a anebo žít odsuzovaný společností na jejím okraji. V tomto smyslu jde o knihu generační a komunitní, asi nejvíce je schopna oslovit čtenáře, kteří tuto dobu zažili, a kteří navíc i osobně žili ve stínu šířící se HIV a AIDS. Je to vhodná kniha i pro ty, kteří chtějí pochopit tuto dobu, která byla tak jiná od dneška (a v jiných ohledech možná tak stejná?), ale každopádně dobu, z níž vyrostl náš dnešek.

Knih s tématikou LGBT jsem přečetla nespočet. Často mám ale pocit, že je to mdlá romanťárna bez větší hloubky. Čím víc knih čtu, tím větší mám pocit, že jsou knihy s touto tématikou skoro jako přes kopírák. U knihy Když voláš moje jméno jsem se trochu bála, že dostanu sladkou romantiku s pár větami o AIDS a dostala jsem mnohem víc.

Kniha má velice uvěřitelný příběh. Navíc, kdo prožil ve věku hlavních postav přelom osmdesátých a devadesátých let, jakoby se spolu s hrdiny vrátil v čase do svého mládí.

Líbilo se mi vrátit do 90. let. Dalo by se říct, že pro dnešní mládež už historie :-D. Doba bez mobilů, půjčování videokazet, poslouchání na walkmanu atd. Sledujeme dva příběhy dvou mladých chlapců jejichž životy se spojí. Ale značnou část je sledujeme odděleně. Každý žije svůj život. Příběh mě ale nijak moc nechytl, ke konci jsem dost přeskakovala.