Pohľadnice z východu

Ella, mladá Francouzka, se v září 1943 dostane do Osvětimi. Díky jejímu hezkému rukopisu ji Maria Mandlová obsadí do funkci kopistky v ženském orchestru a také do práce v tzv. Kanadě. Tam Ella objevuje fotografie a pohlednice, které už nemají své majitele. Rozhodne se zapisovat jejich příběhy, aby mohli žít pro další generace. Opět jedna kniha z Osvětimi, ale zase jinak podaná. Autorčin styl je hodně bohatý. Její věty jsou plné a košaté. Vyžívá se v podrobných informacích a dlouhých popisech, ať už se jedná o osoby, místa, nebo třeba pocity. Tím je kniha pomalejší, ale rozhodně neztrácí na čtivosti. Některé věty jsou totiž opravdu nádherné, i když se jedná o velice kruté a smutné téma. Ač je na knize uvedeno, že je podle skutečných událostí, musím říci, že mě trochu zklamalo, že skutečné události tu jsou brána jen obecně známá fakta a postavy, jako je Josef Mengele, Maria Mandlová či Gita Perlová. Nebo i známé situace typu výbuch krematoria, osvětimský orchestr a podobně. Ella tím pádem působí jako tichá pozorovatelka a jejíma očima vidíme hrůzy, které byly v Osvětimi běžné. Díky tomu je její osobní příběh poněkud upozaděn. Na jednu stranu se mi kniha líbila, mám ráda příběhy z tohoto období. Doporučila bych ji i těm, kteří s touto tématikou začínají, neboť se dozvědí všechna základní fakta. Pro čtenáře, kteří již mají Osvětim načtenou, to může připadat zdlouhavé a opakující se. S čím jsem měla velký problém, tak to byl konec, který byl pro mě tak nereálný, že mi pokazil celý dojem z knížky. Kniha si své čtenáře rozhodně najde a pokud chcete zkusit nějakou knihu z Osvětimi, tak Pohlednice z Východu nebude špatná volba. 3,5*/5*

První půlka knihy se vlekla, autorka se příliš opakuje, a mnohdy příběh stojí na místě. Ke konci jsem i odstavce preskakakovala, jejich vypuštěním se obsah nezměnil. Ale ke konci jsem stránky již hltala chtěla jsem vedet jak dopadl příběh Elly. Příběh 4*, forma psaní 3 *, rozsah 1*, kniha mohla být o polovinu kratší a na atraktivnosti by jí to neubralo

Kniha mne vůbec nenadchla. Protáhlé a stále se opakující popisování zbytečností, autorka se snažila spojit několik nejznámějších postav holocaustu do jednoho smyšleného příběhu. Z popisu Ellinych pocitů vůči Mengelemu jsem měla pocit že ji snad přitahuje, vzrušuje? Korunu tomu nasadila kapitola kde potkala Anne Frankovou. Prostě miš maš knih o Gisele, Anne a dozorkynich dokonce jsem tam našla několik vět z mé oblíbené knihy "Přežila jsem Osvětim". Bohužel za mě neoriginální

Knihu jsem přečetla jedním dechem...