Pláč němého boha

Země je po válce draků s bohy spálená magií, zbytky civilizace přežívají ukryté pod kupolí na dně moře od paprsky mechanického slunce. Kočáry jsou tažené kovovými mechanickými ptáky, z kterých padají šupinky rzi. Energie se získává z magických krystalů. Pouštní Temnáři lidé jezdí na vycvičených hadech. Bělovlasé Víly bydlí v dutých stromech, muže využívají jen na plemenitbu, a chovají je v kotcích. Na pořádek dohlížení nesmrtelní chrliči dosazení bohy. A bohové? Ti si užívají kdesi v Zahradách rozkoší, o smrtelníky pod kupolí se nestarají. Prostředí v Podmoří je ponuré stejně jako výjevy, které se v něm odehrávají. Nejvyšší Velemág po osmnácti stoletích života chátrá, impérium, které násilím sjednotil, se pomalu hroutí. Příběhem prosakuje přídech tajemství, postavy jsou popsané trefně, jejich motivace působí uvěřitelně, ať už jsou vznešené nebo zavrženíhodné. Když jsem ten příběh četla, bylo mi z různých náznaků jasné, že nic není ve skutečnosti tak, jak se jeví, a moje zvědavost narůstala. Místy jsem laborovala s teorií, že ten svět je virtuální projekcí, že ti bohové nejsou nic jiného než programátoři, a střídavě jsem tuto teorii zpochybňovala. Nebylo to úplně snadné čtení, zasáhlo temná místa mé duše. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak z temnoty a bezútěšnosti příběhu postupně prosakuje naděje. První díl Podmoří mě zanechal zvědavou na ten další.