Václav Havel v úvodu ke své nové hře píše, že hry jsou určeny na hraní, nikoli na čtení, a divadelní texty skromně označuje za polotovar, ale jeho Odcházení, hru netradičně vydávanou dlouho před jejím uvedením, vidíme docela jinak: jako hluboký, vzrušující, rafi -novaný, ale přitom zábavný text. Ovšem smích, který v nás vyvolává, nakonec mrazí.

Po více než dvaceti letech od Larga desolata a faustovského Pokoušení z půli osmdesátých let je dramatikův osobitý rukopis ještě suverénnější, neztratil originalitu a v soudobé světové dramatické literatuře je nezaměnitelný. Setkáváme se znovu s Havlovou pozorností jazyku, s analýzou a zesměšněním fráze, tentokrát fráze z denní politiky, jejíž vyprázdněný obsah zní skoro totožně na obou stranách, jež mezi sebou soupeří o moc. V nové hře je Havel přítomen hned dvakrát: jednak v postavách na jevišti, jednak přímo – tím, jak do děje zasahuje autorský hlas. Ten peskuje herce, aby nepřehrávali, a zároveň zcizuje svůj děj úvahami a pochybnostmi se sebeironizujícím odstupem. Dlouhá prodleva však přinesla novou aktuální lidskou a politickou zkušenost a Havlův dnešní pohled na teatrum mundi zůstává sice stejně groteskní, leč absurdní povaha dnešního balábile je téměř skutečná. Aktuálnost příběhu o odchodu jednoho a příchodu druhého k moci je zasazen do dějinných dimenzí citlivými odkazy ke Králi Learovi a k Višňovému sadu. Odchod bývalého kancléře z vládní vily provázejí zvuky motorové pily, nový majitel devastuje višňový sad ve jménu stejných humanistických a politických hesel, jež mají skrýt prosté kořistnictví.

Sdílet 0