Já a tropy

Strávila jsem v 80. letech tři roky v rovníkové Africe na pobřeží Indického oceánu. Manžel byl členem veterinárního týmu FAO. Žili jsme v hlavním městě Somálska v Mogadišu, starali se o dvě dcerky předškolního věku. Prala jsem, vařila, pekla chleba, nosila vodu, bojovala s havětí a žila jako ve středověku. Dům byl prostorný, ale žít se dalo jen na terase (pokud ji neobsadily opice), procházka v rozpáleném písku nepřipadala v úvahu (v noci teplota klesla na 35°) a v jediném volném dnu v týdnu (pátek) se většinou oceán vzdouval v přílivu, nebo houfně hynuly žirafy. To jsem pak seděla na terase obalená potničkami a marně přemýšlela, co jsem si od pobytu v tropech slibovala. Vysocí a šlachovití Somálci obdivovali mého statného manžela sportovce a nemohli pochopit, co jej ke mně poutá. Zjišťovali, zda nejsem nemocná, když máme jen dvě děti, a s patřičnou gestikulací mu radili, ať mě vymění, že tak malá a hubená nemá pro něho cenu. Když dnes vídám ve zprávách záběry ze Somálska, jímá mě hrůza. I v současnosti je tato těžce zkoušená oblast nedostupná a nebezpečná. Přesto jsem šťastná, že jsme ji měli možnost poznat. Čas neubral zážitkům sílu ani vůni, stačí jen zavřít oči a jsem zase zpátky… Ludmila Vítovcová (nar. 25. 2. l946 v Písku). Absolventka VŠZ - fakulty provozně ekonomické v Českých Budějovicích. Provdána za veterinárního lékaře, který studoval v Brně. Dvě dcery, čtyři vnoučata předškolního věku. Nyní v důchodu, v předchozí době převážně zaměstnána jako středoškolská učitelka biologie. V osmdesátých letech prožila s manželem několik nezapomenutelných let v Somálsku. První vydání vzpomínek Ludmily Vítovcové z roku 1986 bylo beznadějně rozebráno. Na četné žádosti čtenářů a pro svou nadčasovost vychází kniha nyní podruhé v Nakladatelství JOTA, opět s vynikajícími ilustracemi Jaroslava Kerlese.

Sdílet