Dvanáct křesel

Veselou protiváhou vážných epopejí třicátých let, kterými tehdy žila sovětská próza i poezie, byla dvoudílná románová epopej směšnohrdinská - Dvanáct křesel a Zlaté tele. Ilf a Petrov tak sami své životní dílo charakterizovali, neboť jim opravdu šlo o to vytvořit model ironické, intelektuální sovětské prózy, která by doslova hýřila jazykovým a situačním humorem, poučena na starých a "nevážných" pikareskních "románech s tajemstvím". Pokus se zdařil. Jediné velké dílo této nesmrtelné autorské dvojice je dodnes, jak o tom svědčí jeho miliónové náklady, nejoblíbenějším humoristickým čtením. Příběhy "velikého kombinátora" Ostapa Bendera, provázející jeho dobrodružnou cestu za pokladem (Dvanáct křesel) a za miliónem (Zlaté tele), umožnilo autorům v pravém smyslu panoramaticky zobrazit bitvu morálních zásad socialistické společnosti s životním krédem protřelého, naivního a poživačného světa hříšných lidiček. Začtěme se tedy i my do epopeje útrap fešáckého a vcelku sympatického podvodníka Ostapa Bendera, sledujme i my, jak příběh postupně vyrůstá ze střevíčků revuální legrace a nazouvá okované botky společenské satiry, i my si připomeneme, že zatímco se ve velkém světe zuřivě diskutovalo o novém životním stylu, bylo v malém světě všecko hotovo: byla tu "kravata Sen úderníka, sádrová soška Koupající se kolchoznice a dámská potítka Láska pilných včeliček". Vždyť Ostap Bender se stal dnes už pojmem a ve svém domácím prostředí znamená tolik co u nás Josef Švejk.

Sdílet