Zpověď dítěte svého věku E-kniha

Zpověď dítěte svého věku patří k jedněm z nejpozoruhodnějších a zároveň i nejbolestnějších psychologických děl světové literatury. Ač jediný román Alfreda de Musseta, psaný v ich formě jako autobiografie, o to více v něm zaznívá hluboký mravní a bytostný otřes láskou zklamaného „dítěte“ a pád v nejzazší hlubinu autorovy duše. Ústřední postavou knihy se tak stává sám Alfred de Musset (Oktáv), jakožto dítě svého věku – s východisky a bezútěšností, jež mu nejen ve zklamání („ráně zezadu“) ale i pro život nabízí tzv.  morálka a oploštěnost jeho doby. Tento obraz nalézá čtenář nejen v úvodním opisu, ale stejně tak záhy v Oktávově příteli, v postavě mistrně vykresleného Desgenaise, v němž vládne typická polovičatost lidí každého věku: znalých to světáků povšechných poměrů, mudrců to doby, kteří byť prohlíží ubohost společenského stavu, jediné jejich východisko pozůstává v neupřímném přitakání „společenské nemoci“, její prostopášnosti, znivelování lásky; tedy poměr k člověku (ženě, muži) otesaný do pouhého užitku. Ve zklamání a s intenzivností duševních pochodů a prožitků, rozvíjí Musset nejednu vnitřní úvahu i nadčasovou kritiku společnosti, přesahující rámec samého románu. V kroužku zhýralců, tzv. smetánky doby (v níž dodnes vidí mnozí lidé naději pro své štěstí), snažil se Oktáv nalézt po slovech Desgenaise své zapomnění – avšak nachází ve výsledku jen o to větší nudu, trpkost, emoční plochost a cynismus – potlačovanou to zlost a depresi – a nakonec i svůj vlastní pád. Po vzdání se sice takto nesmyslného života, nese v sobě Oktáv již nemoc doby, plíživou zkázu vlastní, dosud uvnitř sebe sama nejen nevyléčené, ale nadto již i mravně pochroumané duše. Při návratu do rodného domu, kde umírá jeho otec, střetává se s novou láskou: Brigitou. Po krátkém čase šťastného vztahu vyplouvají však o to palčivěji na povrch bytostné a úzkostné autorovy rány jako gin vypuštěný z láhve (či jako „Desgenaise v krevním řečišti“), jež si s sebou duše, neurovnaná v sobě samé, nezrozená dosud v muže, přinesla, projikující vlastní zlo do všeho čistého a svatého. (vnitřní ženský princip duše, neosvobozený od ideje vlastní matky, který jsme archetypálně z bohyně ponížili svým životem rovnou na nevěstku). „…neboť vše, co je v nás nízké, průměrné či démonské, se bouří proti čistotě a potřebuje ji pošpinit, aby si zachránilo vlastní život.“ (cit. Simone Weil.) Román, díky Mussetově upřímnosti, postupuje v Oktávovu chorou žárlivost, psychické deptání, následované až pokusem o vraždu sebe a své milenky (Brigity), jakožto snahy, trýzní souženého, vymanit se z (ne)moci nevypuditelného démona… Předkládaný román patří i díky jednomu z nejlepších českých překladů, z pera Marie Kloučkové, k nejpoetičtějšímu vydání tohoto „věky“ nepomíjejícího díla.

Sdílet