Doktor Mráz E-kniha

V roce 1939 se právníku Albertu Mrázovi dostane do rukou článek z prorežimních novin Gardista, v němž je hlavní postavou. Anonymní autor píše o pokřtěném židovském advokátovi, jenž si změnil jméno na Mráz, aby mohl dál bohatnout na úkor Slováků. Mráz okamžitě pochopí, že to je začátek honu na jeho rodinu. Jistota domova, prosperující advokátní kancelář i rutina všedních dní jsou náhle otřeseny. Začíná boj o přežití, stejný, jaký vedly deseti­tisíce rodin s podobným osudem během trvání fašistického Slovenského státu.

Autorka Denisa Fulmeková se inspirovala skutečnými událostmi a sugestivně zachytila zvrácené poměry nově vzniklé republiky, kde se oddanost nacistickému Německu projevila i protižidovskými zákony a úřady aktivně organizovaly transporty do koncentračních táborů.  

Román se odvíjí ve dvou rovinách; vyprávění autorky se prolíná se vzpomínkami Mrázovy dcery, která citlivě vnímala nebezpečnou situaci a současně prožívala osudovou lásku.

Kniha je svědectvím o temné kapitole slovenských dějin a holokaustu. 

 

 

 

Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze.

 

 

 

Dopisy od Janka mi chodily vzácně, i když se občas stávalo, že přišly i dva najednou. Chvíli jsem je vždycky nosila nerozlepené, schválně jsem oddalovala okamžik, kdy ke mně prostřednictvím trochu kostrbatých řádků promluvil muž, kterého jsem milovala. Dlouho jsem ty milostné dopisy z války opatrovala a dodnes lituji, že jsem je později… No prostě… Víte co? Nikdy nevyhazujte starou milostnou korespondenci, je to škoda.

(…)

„Nevěřím pohádkám, že tam Židé začnou nový život!“ opakoval ženě a zoufale přemýšlel, co by se ještě dalo podniknout, aby jeho sestru pustili domů.

„Ano, Němci je jistě zapřáhnou do té nejtěžší práce,“ přikývla Alžbeta Mrázová a cítila se mírně provinile. To ona manželovi urputně rozmlouvala pomoc sestře s tím, že ta si přece poradí, že má vlastní rozum, že by se měla o svůj osud a vyřizování výjimky starat hlavně ona sama, a jestli chce být u sebe v Belcích, Albert ji zbytečně tahá do Himberan. Teď se však po mužově sestře slehla zem a v Alžbetě, stejně jako v jejím muži, ačkoli ani jeden z nich to nevyslovil nahlas, se usadilo nepříjemné tušení, že se s Ester už nikdy nesetkají.

(ukázka z knihy)

 

Sdílet