Zaklínač: Rozcestí krkavců je příjemně nostalgickým návratem na Kontinent | RECENZE

Svět Geralta z Rivie je fascinující a díky nesporným slovanským kořenům i tak trochu „náš“. V mnohém čerpá z klasické představy temně středověké Evropy, pohádek, mýtů a bytostí, které dobře známe. To vše koření určitou dekonstrukcí, satirou, specifickou nadsázkou a propracovanými, uvěřitelnými příběhy, v nichž dobro a zlo nemají vždy zdaleka tak úplně jasné rozlišení.

Musím se přiznat, že ačkoli to je na papíře skvělé, nikdy mi svět Geralta z Rivie tak docela k srdci nepřirostl. Než vytáhnete vidle a pochodně, dovolím si to trochu rozvést. Povídkové knihy miluji a patří k tomu nejlepšímu, nejvtipnějšímu a zdaleka nejúdernějšímu, co jsem kdy na poli fantasy četl. V momentě, kdy je na pořadu dne románová sága o Geraltovi a Ciri, se to pro mne tehdy začalo lámat a prostě… mě to nebavilo. Může to být tím, že jsem ve stejné době dočetl Martinovu Píseň ledu a ohně, kde mě politika a intriky bavily mnohem více než právě zde. Ve víru „velkých“ osudových událostí se mi Gwynbleidd zdál poněkud neukotvený.

Tím kvality série nijak nesnižuji, jen se snažím říct, že mám nejradši ty komornější příběhy, kde se hlavní hrdina potlouká světem a naráží na nejrůznější dobrodružství a podivné příšery (lidské i nelidské). Právě na malém prostoru povídek mi Sapkowski vždycky připadal mnohem silnější v kramflecích. Nyní ale nadešla doba, kdy bych se chtěl k sérii vrátit a dát jí druhou šanci. A když se potvrdilo, že vyjde nová kniha, která bude vlastně prequelem a pomyslným „návratem ke kořenům“, věděl jsem, že po ní prostě musím sáhnout.

A jak už titulek recenze napovídá, neprohloupil jsem. Rozcestí krkavců nás totiž skutečně bere na začátek Geraltovy cesty – do doby, kdy čerstvě opustil pevnost Kaer Morhen a poprvé se vydává vykonávat zaklínačské řemeslo. Jsou to začátky trochu neohrabané, mladicky nerozvážné, ale přitom jsou zde pokládány základy toho, co na Sapkowského příbězích tolik milujeme. Setkáváme se s novými, neznámými postavami a záporáky, kteří přitom nepůsobí jako pěst na oko a skvěle zapadají do kontextu celé ságy. Jednak mají významné místo v „lore“ samotného světa, protože vyplňují určitá prázdná místa, a jednak sehrávají neméně důležitou roli ve formování Geralta, který zde ještě nenese ono ikonické přízvisko „z Rivie“.

Sapkowskému se coby mistru řemesla daří obratně rozšiřovat vlastní svět, aniž by tím jakkoli narušoval cokoli dosud řečeného. Tomu napomáhá i určitá mlhavost, ponechávající prostor čtenářově interpretaci, jakou jsou jeho díla příznačná. Seznamujeme se s Prestonem Holtem, bělovlasým zaklínačem, který je vedle Vesemira další významnou mentorskou figurou. Přijdeme rovněž na kloub tomu, jak se to má se vznikem zaklínačů jako takových, kdo a proč vlastně napsal nevábný pamflet Monstrum aneb vědmáka připodobnění, a také jak to bylo s útokem na Kaer Morhen.

Dozvíme se i něco málo o tom, proč není Geralt zdaleka tak bezcitný, jak by se mohlo zdát (a jak by po Zkoušce trav měl být), nebo jak přišel k oblibě v jednotném oslovení pro své věrné klisny. Ale to už bych zabíhal do přílišného vyzrazení zápletky. Vězte, že v knize toho je mnohem víc. Podíváme se i za starými známými – na místa dobře známá i dosud blíže nerozvedená. To vše je napsáno lehkým, čtivým stylem, při kterém útlou knížečku přečtete jakoby nic a budete chtít přídavek. Není to žádná žánrová revoluce, ale prostě pořádná nálož povědomého, kvalitního čtení.

Verdikt

Zaklínač: Rozcestí krkavců je vhodným a příjemným návratem pro zavilé fanoušky původní ságy, ale i pro ty, kteří dosud nečetli žádnou knihu pojednávající o Geraltovi a jeho dobrodružstvích. Ikonický zaklínač se nám zde představuje v poloze, v jaké ho dosud neznáme – jako mladý, nezkušený vědmák vydávající se poprvé na Stezku. A právě tomu jsou jeho příhody uzpůsobeny. Ačkoli se dílo dá označit za román s hlavní příběhovou linií, je spíše na tuto linii lehce napojeným spletencem drobných, vedlejších příhod. V mnohém tak připomíná první povídkové knihy, které osobně považuji za vůbec nejlepší. Tenhle epizodkovitý styl vyprávění, rámovaný snahou mladého Geralta zorientovat se v komplikovaném světě, vlastním účelu v něm a svém řemeslu, a poodhalováním toho, jak vlastně vznikli zaklínači za pomoci dosud neznámého mentora, mě nesmírně vtáhl.

Ukazuje se nám zde, jak se mladý naivní muž postupně formoval v charakter, jaký známe dnes. Jak stál na onom titulním, pomyslném rozcestí a vybíral si svou cestu. Sapkowski nešetřil pro něj tak typickým ostrým humorem, nám tak blízkým slovanským prostředím, nejrůznějšími narážkami a easter eggy na budoucí události (které jsem určitě nepochytil všechny) a samozřejmě nečernobílým vyprávěním, v němž je zřídkakdy vše takové, jaké se na první pohled zdá být.

Neodpustím si drobnou výtku směřující k nadměrnému užívání latiny, ale to je snad jediné, co mi při čtení útlé a hezky nostalgické knihy poněkud drhlo. Celkový dojem z jakéhosi návratu ke staromilské fantasy ve mně utvrzovaly i ilustrace a celkové zpracování knihy, které nijak nevystupuje ze ságy – což je velké plus. Tohle se zkrátka povedlo a rozhodně se v budoucnu nebudu bránit nejen návratu k celé sáze, ale ani dalším podobným příběhům. A jelikož se sám spisovatel nedávno dušoval, že se světem Zaklínače neskončil, máme se snad nač těšit…