Kniha Pod bledou oblohou je definicí hororového mistrovství | RECENZE

Knihy tohoto autora mě zpravidla ještě chvíli po dočtení zanechávají v tichém zamyšlení – a tady to platí bez výjimky. Cílem příběhů je čtenáře znejistit, vyvolat otázky a nepříjemně příjemné mrazení v zádech. Horor je žánr dokonale rozmanitý a strach je jen jedním z bohaté palety pocitů, které v nás ti nejlepší žánroví zástupci mohou vyvolat. Pokud chcete poznat i ty další, neváhejte. Jen po absolvování této cesty možná nebudete stejní jako na jejím začátku.

Vzhledem k titulku této recenze nebude velkým překvapením, že Pod bledou oblohou je právě takovou knihou. Jsem nicméně přesvědčen o tom, že autorův styl psaní nesedne každému. Leckomu může dokonce připadat, že mu jednotlivé povídky, jejichž společným jmenovatelem je víceméně pokaždé smrt (nebo něco mimo ni), nesednou.

Nebo se může potenciálně zdát, že jaksi nikam nevedou – tak to ale není. Ačkoli jsem ne vždy pochopil pointu, jsem si jistý tím, že šlo o autorský záměr, a ne o nějakou vypravěčskou nešikovnost. Ne vždy jde navíc o negativní vyznění. Pokud by třeba Smrt byla člověkem, a navíc ještě vaším nejlepším přítelem, jen těžko byste v něčem naoko tak definitivním nenašli jistou smířlivost. Což je samozřejmě námětem jednoho příběhu.

Zároveň je ale v hororu dle mého poměrně obtížné přijít s něčím nepředvídatelným. A byť tady na nějaká ta nezbytná klišé narazit jistě jde, neotřelých nápadů je celý sborník plný. Některé povídky jsou osudové, jiné drobet nechutné.

Tak namátkou třeba: z jedné na vás může dýchnout takřka lovecraftovské podivno v odlehlém městečku u jezera, jinde si připadáte jako v pekelné variaci na Faunův labyrint, někde jak v hororové romanci variující X-Meny, támhle spolu s vědcem odhalíte mimozemský život, jehož účel dalece přerůstá samotné lidstvo, a o pár stránek dál zase nahlédneme do mysli mladíka, jenž si začal prapodivnou romanci (v blázinci). Pokaždé se ale ukazuje vypravěčské mistrovství, tkvící v tom, že jde o svébytná vyprávění, která si navíc zvládají udržet uvěřitelnost. Což je vzhledem k přítomnosti děsu, prostou myslí neuchopitelné grotesknosti, absurdity a fantaskních prvků tak trochu zázrak.

Celou sbírkou se jako stříbrná nit táhne pocit jakéhosi nadpřirozena. A jak už jsem naznačil, jen obtížně se jej po odložení knihy zbavíte. Zároveň ale nemohu než obdivovat sugestivnost, s jakou autor vykresluje jednotlivé postavy a jejich vnímání událostí. Díky tomu je velmi snadné se do každého jednoho aspektu sborníku pohroužit a nepustit se, dokud jej nedočtete. Mix žánrových prvků, kterým vévodí new weird a klasický horor (což je nebývale skvělá kombinace), si mě naprosto získal. Pokud máte alespoň trochu podobný vkus, získá si i vás.

Verdikt

Pod bledou oblohou je skutečně ukázkou rozmanitého spisovatelského talentu. Philip Fracassi svou další v češtině vydanou knihou stvrzuje pozici jednoho z nejlepších hororových autorů současnosti. V jeho podání se z těch nejobyčejnějších situací nebo potenciálně velkých dnů lidských životů může stát nervy drásající drama, přímo napěchované nepřirozenými událostmi. Pod jeho vedením nahlížíme za oponu naší reality, kde se v temnotě skrývají věci, jež naše křehká mysl ve vlastním zájmu není s to zachytit a pojmout.

Autor píše se zkušenou lehkostí a já jsem jen rád, že – jako u jeho předchozích knih – rozhodně nešlo o přehmat. Naopak. Tohle je hororová perla, která by vám rozhodně neměla uniknout. I díky nádherné obálce a výbornému překladu Lenky Němečkové. Pokud máte rádi staromilský horor, přitom okořeněný o koňskou dávku originality, nevšedních nových prvků a hutnou atmosféru, nehledejte dál. Fracassiho nebývale obrazotvorné vypravěčství je tu pro vás. Stačí jen natáhnout ruku a nechat se vést do sladkého prázdna, vzpouzejícího se zdravému rozumu…