RECENZE: Schrödingerův hotel – nekonečná pachuť minulosti

Řeka je šedivá stejně jako nebe, v kanále na řece se mezi brankami proplétají barevné kajaky, na břehu stojí muž ve větrovce, nehnutě, jako by se ho déšť netýkal...

Šedivosti se meze nekladou

Působí to až téměř paradoxně, že navzdory atmosféře se sbírka od první stránky čte s lehkou elegancí. Vlastně se musím přiznat, že kniha jako taková, její zvláštní vyvedení, na mě od začátku působila jaksi legračně a možná trošku pohodově. Takže jsem se naladil na chillout atmosféru, sedl si do svého křesílka a počítal s tím, že si užiju zaslouženou hodinku relaxu. Chyba, přátelé moji, obrovská chyba. Ta facka, která vzápětí přišla, byla mým vystřízlivěním.

Již první povídkou Jízdenka se mi v hlavě rozezní zvony deprese, když začnu načítat osud Bohdany, ženy sužované násilnickým manželem, který jí nachystal všechno, jen ne pohodový a milující domov. Pro ni možná ještě existuje cesta ven, pro mě ale nikoliv, protože se propadám do hlubin zmatku. Vedle názvu této povídky totiž ještě svítí jméno Colsona Whiteheada, což je americký spisovatel, který je mi absolutně cizí. Jestli je příběh inspirován jeho dílem tak můžu jen odhadovat.

Na tlachání s mrtvejma nemám čas. Vlastně ani na tlachání s živejma nemám čas. Musím se prát s větrem, co se mě snaží svalit na hromadu listí, který ženu po cestě...

Schrödingerův hotel

Milujme svá břemena

Ponořím se do lehké apatie, když mě Pulci v lihu vtáhnou do doby těsně po odsunu sudetských němců a já mohu sledovat ponurou duši zubaře Kriegera, který se dusí samotou, jež jeho život pohltila poté, když jako jediný nebyl odsunut. Koneckonců, zubařů není nazbyt ani dneska. Radost z vlastního bytí už jsem dávno vzdal, a tak mě nepřekvapí, když se vzápětí přesunu do černého socialismu a v povídce Kosmonaut, ananas a pivo začnu řešit vztahy mezi křesťanstvím a komunistickým režimem. Spoiler: nejednalo se o vyrovnaný a tolerantní vztah.

Začínám mít pocit, že se tady někdo snaží strhnout co nejvíc strupů a i když to docela bolí, nemůžu se zbavit úšklebku na tváři. V koutě všeho by mohl být sarkastickým příběhem o partě zametačů listí, kdyby ovšem zrovna nepracovali na hřbitově a neobjevili starou paní, která truchlí nad bolestným osudem své rodiny. Pak zde máme ještě povídku o objevu nahrávek a dokumentů z procesů let padesátých s šíleným názvem Klokan, yperit, Slánský, underground a ženská otázka. Následující už mám jen v mlze.

Jeho výbuchy vzteku jí připomínají zhnisaný bolák – nejdřív trochu citlivější, pak se místo začne plnit hnisem a nakonec praskne...

Ztráta orientace

Přiznám se, že se zbytkem povídek ve sbírce vedu dosti složitý vztah. Připadá mi jako by vypadávaly z konceptu a i když si myslím, že mi jejich smysl zcela neunikl, ničím mě příliš neoslnily a tak nějak se mi v hlavě sklížily a pomotaly dohromady. Tím pádem hodnocení samotné se stává býti velice složitou záležitostí, ze které mě třeští hlava. Na jednu stranu jasný koncept, který mi dává smysl a je radost ho objevovat a rozšiřovat s každou další povídkou. Na stranu druhou se zmateně potácím v tom zbytku a nevím, co si počít. Snad bude stačit smíření se s tím, že každý příběh si najde své obecenstvo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 68 %